Existuje snad nějaký Hradečák, který o něm v životě neslyšel?
Úplně klasická otázka pro někoho, kdo zbožňuje hudbu. Kdy jsi vzal do ruky svůj první hudební nástroj?
To je docela zábavný příběh. Bylo mi patnáct, šestnáct, prostě ta doba, kdy jsem přicházel na gympl. Toho času jsem se dostal na jednu rodinnou oslavu, a když mi tam už asi posedmé položili dotaz, na co hraju - protože všichni tam na něco hráli a já jim pořád tvrdil, že na nic nehraju -, začali mi vtloukat do hlavy, že nikdy není pozdě. A tak jsem se slavnostně rozhodl a vyzkoušel jsem svou úplně první kytaru. Byla tehdy úplně rozladěná a měla jenom čtyři struny. A už jsem u toho zůstal a začal objevovat kouzlo - kouzlo toho, že člověk může napsat vlastní písničku a dát do ní vlastní poselství, vlastní vzkaz.
Za jak dlouho se tahle touha psát písničky dostavila?
To přišlo asi rok poté, když už jsem tu kytaru uměl alespoň trochu chytit, když už jsem ji nedržel naopak nebo tak. První písnička se jmenuje Otrok srdce. Název už asi napovídá, že je písnička milostná. Sám doteď nevím, jestli končí dobře, nebo špatně. Je to o - tehdy - asi neopětované lásce. Kamarádi mi na ní potom k jedenadvacátým narozeninám udělali rockový cover - pojmenovali ho Otrock srdce.
Kolik písniček jsi už vlastně složil?
Už to určitě přesáhlo množství, které se vejde do hodinového koncertu. Takže je potřeba vybírat. Zjišťuju, že jsou písničky, co se jednou kdesi mihly a potom upadly do zapomnění, a pak jsou stálice, u kterých těžko říct, jestli je chce publikum, ale chci je hrát já sám. Říkám si, že vystoupení musí bavit publikum, ale aby je to bavilo, tak to zároveň musí bavit i interpreta. Možná je to praštěná teorie… Ale zpátky k písničkám. Tak jako aktivně jich hraju asi dvacet, ty bych byl schopen zahrát teď z hlavy, pak jsou další v řádu jednotek, které zazněly a zapadly, a potom spousta různých fragmentů, útržků papírků…
Mají tvoje písničky něco společného? Nějaký klíč?
Společnej jmenovatel je asi to, že jsou vlastně docela dost o lásce, ale tím nemyslím ani tak takovou tu lásku ve smyslu "kupte si na Valentýna srdíčko a buďte zamilovaný", to ne, je to spíš láska v širším slova smyslu – blíženecká, rodičovská, nebo třeba i ta milenecká.
Pojďme se trochu vrátit v čase a vzpomenout si, kdy ses poprvé jako hudebník postavil před publikum.
Poprvé na ulici to bylo, když místní kulturní spolek sháněl pouličního hráče na festival. Tehdy jsem o tom nic nevěděl. Pracoval jsem jako průvodce na hradeckém zámku, ten den bylo mi špatně, polykal jsem prášky, bylo fakt vedro, šel jsem vystupovat v čepici a triku s dlouhým rukávem, abych se chránil před sluncem, no a ještě jsem si na to dal pivo… (směje se). První koncert v budově pak byl v místním DADA Clubu. Sháněli tam vystoupení, tak jsem se tam nakonec dostal. Byly s tím průtahy, ale to k prvním koncertům asi patří.
Vím, že jsi hodně aktivní co do zakládání kapel. Jak to s nimi máš?
No to je taky super historka. Když to tak počítám a zprůměroval bych to, tak by mi na každý půlrok mého hraní připadla jedna kapela. Byl jsem totiž vážně hrozně aktivní v zakládání kapel, ale taky aktivní v rozpadání kapel. Mojí specializací je čuch na lidi, co by do něčeho šli.
Když jsem hrábl do strun a složil první píseň, tak jsem se začal poohlížet, kdo by šel do kapely. Rock jede a elektrické kytary jsou lákavou záležitostí. No a splašil jsem jednoho spolužáka, co se učil na bicí, a dalšího, který si kvůli nám koupil basu. Dali jsme dohromady kapelu, se kterou jsme vystřídali asi sedm jmen. Těch jmen bylo víc, než koncertů – ty jsme měli dva, jeden u kamaráda na narozeninách a druhý v hospodě. Za tu dobu jsme se jmenovali Projekt 17, Totální odraz, Vzteklá labuť, podle prvního koncertu jsme se pojmenovali Galoš, a potom, co nám na druhým koncertu řekli, "Hm, galoš… Kde máte holinky?", tak se nám to moc nelíbilo, tak jsme se nazvali Pokus omyl. Pak jsme se rozpadli.
Potom přišla éra dalších kapel. Teď se s kapelou jmenujeme The My, po vzoru The Who. Měli jsme taky kapelu, která se jmenovala Mechanická pandarinka, ta teď zdárně spí, ale třeba bude někdy úspěšně exhumována. Záleží na volném čase.
A ještě jedna super věc – to jsem teda výjimečně nezakládal já, ale byl jsem v kapele, která se jmenuje Poločas rozpadu. Hrála tam expřítelkyně, její současný přítel, její tatínek a ještě další… byli jsme ale kamarádi, celé se to neslo v přátelském duchu. Hráli jsme písničky pro důchodce, ale hráli jsme to na elektrické kytary a byl tam jeden saxofon, který… vlastně… místy nehrál. Mihli jsme se v tomhle složení na pódiích asi třikrát, z toho jednou jsme hráli pro Němce a jednou na dekolaudaci nějaké fabriky.
Kam by ses chtěl, ohledně hudby, posunout dál?
V tomhletom to nechávám otevřené. Protože si myslím, že to hlavně musí člověka bavit, a ve chvíli, kdy se z toho stane rutina, tak by to mohlo omrzet a vytratilo by se to kouzlo. Vyšší cíle… Hm. Vydat cédéčko by bylo pěkný. Už dlouho se dokopávám k tomu, že nahraju nějakej singl, nějaký demíčko. První byly Povedený piktogramy, opravdu totálně a beznadějně rozprodaný demo. Ono se ho teda vydalo jenom padesát kousků, z čehož pětadvacet jsem jich rozdal kamarádům a dalších pětadvacet jsem věnoval při příležitostných návštěvách… Je to taková sběratelská raritka. (směje se)
Kdy a kde tě lidé mohou v nejbližší době potkat?
Tak třeba 17. června v kostelíčku v Deštné. Byly tam několik desítek let nefunkční lázně, ze kterých se stala sodovkárna, a vznikl tam spolek, který se snaží připomenout bývalou slávu a dvakrát ročně tam pořádá koncerty. Je to taková skoro jako besídka, neopakovatelný formát – jsou tam děti, co recitují, potom pěvecký soubory, paní, co zpívá v kroji, a různí další, a já se tam taky občas mihnu, protože mám v Deštné kořeny.
V červenci potom budu na Borůvkobraní v Borovanech, přesněji 8. a 9., na konci července a v srpnu na hudebních akcích na Zvůli, potom doufám při letošním srpnovém pouličním festivalu. Taky plánujeme vytvořit takový charitativní pidi-festiválek, prvního září na Červené Lhotě, bude takové odpoledne s muzikou a výtěžek půjde na dobrou věc, v Deštné se opravuje fara, tak pravděpodobně na to.
