Naše literární klání o zajímavé ceny se dělí na pět kol, každé kolo má své téma. Dnešní práce mají podtitul Až nepůjde elektřina aneb Co bych dělal ve volném čase bez počítače, telefonu a tabletu. Témata na příští měsíce jsou následující: Mluvozpyt a bradoholič aneb Jak se změnila čeština, 
Je krásné zemřít pro vlast? aneb Za jakých okolností bych šel do války, Karel IV. by se divil aneb Co by bylo jinak, kdyby tehdy byl internet 
a Dejte mi šanci, chci makat aneb Skutečně se peníze vydělávají prací?

Po uzávěrce každého měsíčního kola následuje vyhodnocení soutěžních prací – předvýběr je na redakční porotě, o konečném vítězi rozhodnou čtenáři hlasování na webu Deníku.

Každý vítěz pro svou školu vyhraje exkurzi do Jaderné elektrárny Temelín na náklady partnera projektu. Autor vítězné práce tak získá pro svých 30 spolužáků s pedagogickým doprovodem unikátní příležitost dostat se do míst, kam běžný návštěvník nemůže.

Pro absolutního vítěze ze všech pěti kol je připraveno další překvapení. Rozhodovat budou hlasy v měsíčním hlasování.

Příští téma je Mluvozpyt a bradoholič aneb Jak se změnila čeština. Práce o rozsahu maximálně 1 strany A4 posílejte na e-mail martin.troster@denik.cz, případně je doručte do nejbližší redakce Deníku.

O vítězi prvního kola hlasujte do pondělí 7. 3., 20 hodin, v anketě na konci tohoto článku.

Studentské příspěvky

1. Error, tak to začalo

Tma. Tma, pusto a prázdnota mé duše, která mě tak nelítostně svírala. Tisíce známých v tom tichu padlo a já zůstala sama. To bylo vše, co mi zbylo. Všechny bity, které tvořily součást mého bytí, byly smazány, stal se ze mě prostý shluk buněk bez většího smyslu žití. Několik dní jsem trpěla, prahla po energii, která by znovu spustila můj život. Má vnitřní paměť pomalu mizela a já začala splývat se svět(l)em.
Pak do rohu mého šedého pokoje oknem zasvitlo slunce, aby mi ukázalo cestu. Bylo zřejmé, že teprve odkrývá své noční peřiny, neboť jeho síla byla rovna té mé. Přenos dat
v hlavě se zvýšil a touha po informacích mě donutila vstát.
Chtěla jsem vidět to bájné světlo, krále odívaného v nekonečných prstencích svobody – kdysi jsem o něm četla na internetu. Spatřila jsem ho. Chvílemi mi připomínalo svit obrazovky, krásu tapety před tím, než zhasla.
Avšak musím uznat, že tohle bylo přece jenom trochu jiné. Nebeské peřiny začaly rudnout, kolem ladně tančila mlha a přesně v tu chvíli jsem si to uvědomila. Neb i já coby obyčejný člověk jsem součástí této úžasné divadelní hry. Rozhodla jsem se opustit tu spletitou síť programů, pixelů a čísel. A stala se sebou.
Ohromovaly mě všechny stromy, lidé, ptáci a život sám. Uviděla jsem dveře, byly dřevěné a pyšnily se ornamenty a já prahnoucí zvědavostí po divech nového světa, neboť mi byly povědomé, jsem tiše zaťukala.
V hloubi duše mě zachvátil strach. V tom otevřela dveře čísi dlaň a člověk, kterému patřila, na mě nevěřícně hleděl. Byl živý. Myslel na totéž, co já, měl to vepsáno v očích. Vyšel ven a pohleděl na dech beroucí krásu kolem sebe. Zažíval to samé. Přestal být divákem,
a vydal se se mnou do zbrusu nové hry, hry nazývané Život.
LINDA BOBROVÁ, SPgŠ Prachatice

2. Měla jsem být lepší

Je to přesně šest hodin, padesát čtyři minut a dvacet jedna vteřin od momentu, kdy nastal totální blackout. Můj telefon hlásí vybitou baterii. Mezi prsty svírám nedopalek cigarety, jejíž kouř pomalu ale jistě rozežírá mé plíce. Je to hnus! Hlásá jedna obrovská propaganda a já krčím rameny.

Moje budoucnost na onkologickém oddělení se ale zdá
v tuto chvíli naprosto banální. A tak jen sedím, objímám své nohy a houpu se dopředu a dozadu ve snaze zahřát své zimou zkřehlé tělo. Ty prsty, které právě típly mou největší neřest, jsou jako cizí. Třeba mi upadnou.
Četla jsem o lidech, kterým se to stalo. Koneckonců vypukla nukleární válka. Prsty nebude mít víc lidí a budoucnost na onkologickém oddělení čeká nás všechny. Rozdíly se najednou smývají a já se musím smát té ironii.
Sedíte v cizím sklepě, který jen těžko dokáže suplovat protiatomový kryt, a vaše myšlenky se neustále točí kolem jediného. Máte strach. Obrovský. O sebe, ale hlavně o ně. Přemýšlíte, kdy naposledy jste své rodině řekli, že je máte rádi. Já? Nedokážu si ten moment vybavit. Pokud někdy ano, muselo to být hodně dávno.

A tak vytahuji umolousanou krabičku a zmrzlými prsty zapálím další hřebík do rakve. Přála bych si stihnout více věcí. V životě jsem toho moc nestihla. Měla jsem strach. Ale teď? Teď jsem vyděšená – z budoucnosti. Čeká mě ještě nějaká? Měla jsem být lepší…
Přála bych si stihnout mnohem více. Chtěla jsem napsat knížku, vystudovat psychologii. Měla jsem své sny a plány. V duši cynika s nevhodnými vtípky se skrývá obrovská romantička, a tak jen hledám ve svém školním batohu sešit, propisku a pod mihotavým světlem svíčky si jdu plnit sen. V životě bez elektřiny bych se stala spisovatelkou…
MICHAELA JANÁKOVÁ, OA, SOŠ a SOU Třeboň

3. Někdy stačí jen otevřít oči a zamknout displeje

Všude jen tma a klid. Upravenou silnici osvětlovalo jen pár pouličních lamp, na kterých visely hodiny tvořené pavučinami. Všudypřítomné ticho rozbil náhlý zvuk zvonkohry, do které narážel vítr. K symfonickému zvuku se přidal také klapot podpatků. Štíhlá ženská silueta se přibližovala k hlavním vchodovým dveřím. V tom začal v zámku rachotit klíč. Dveře se odemkly a do haly vstoupila žena. Když zavřela dveře, hodila klíče do misky, která ležela na bílé almaře. Rozsvítila světlo a sundala si své černé lakované lodičky. Hned poté se podívala do zrcadla, které se tyčilo nad nábytkem. Hleděla na sebe a prohlížela si svůj znavený obličej, povzdychla si, vyšla schody a zhasla světlo. Lehla si do postele vedle svého muže, zapojila telefon do nabíječky a v mžiku usnula.
,,Mamí," uslyšela najednou. ,,Mamí," zaslechla znovu. Otevřela své unavené oči a v ranním slunci uviděla svoji osmiletou dcerku Lauru, jak jí stojí u postele. ,,Pojď si hrát!" křikla s úsměvem dívenka. Žena se podívala na hodiny. V tom vykřikla: ,,Sakra! To už je tak pozdě?" a vylétla z postele. Podívala se na mobil, který nešel zapnout. ,,Proč to sakra nejde?!" křikla rozčileně. Dívenka jen držela svého plyšáka a s údivem se na maminku dívala. ,,Co se děje?" zeptal se rozespalý muž. ,,Nevím, nejde elektřina, nenabil se mi mobil a zaspala jsem!" křikla žena. ,,To je tragédie," zabrblal manžel. ,,Dnes jsem měla vyjednanou důležitou schůzi. S takovou můžu zůstat doma…," řekla zklamaně žena. ,,Alespoň budeš konečně se svojí dcerou. A navíc o odstávce elektřiny nás informovali už před týdnem, psali nám dopis," odvětil naštvaně muž. Žena se podívala na malou blonďatou holčičku, která jen vyděšeně koukala. Objala ji a řekla: ,,Tak pojď Laurinko. Jdeme si hrát." ,,Jupíí!" zajásala holčička.
Žena si myslela, že je celá její kariéra v krizi a že ji už jiná lepší příležitost nepotká. Seděla v dětském pokoji, přemýšlela nad pracovními problémy a nevnímala dcerku, která jí ukazovala, jak si hraje se svými plyšáky. Najednou se podívala na noční stolek své dcery a uviděla zarámovaný obrázek. Vzala si ho do ruky a hleděla na něj. Byla tam nakreslená postavička a nad ní napsáno Má milovaná maminka. ,,Proč tu máš tenhle obrázek?" zeptala se Laury. Dcera se na ni jen podívala a odvětila: ,,Jsi pořád v práci, pořád telefonuješ a nehraješ si se mnou. Nakreslila jsem si tě, abych tě viděla alespoň, když jdu spinkat." Ženě začaly stékat po tvářích slzy. ,,Ode dneška to bude jinak, slibuji," řekla maminka dcerce a objala ji.
Žena si uvědomila, jak moc svoji dceru přehlížela. Jediné co v životě dělala, bylo to, že pracovala, chodila se svými obchodními partnery na golf, aby udělala nejlepší dojem. Pracovala tvrdě až do noci a každou chvíli jen telefonovala a obvolávala své klienty. Svou práci a mobilní telefon k sobě měla pevně připoutané jako kouli na noze. Bránily jí v tom, aby viděla, jak rychle jí roste dcera před očima.
S dcerou prožila den plný smíchu, radosti a plný fantazie. Hrály stolní hry, malovaly, byly na hřišti, pletly z květin věnečky a skákaly panáka. Když svoji dcerku večer uspávala, zpívala jí ukolébavku, díky které holčička usínala s úsměvem na tváři. Žena si poté lehla opět vedle svého muže a cítila se šťastně jako nikdy předtím.
Občas je zkrátka fajn odložit telefony a začít vnímat lidi ve svém okolí. Člověk se dozví spoustu věcí, může se bavit, a nepotřebuje k tomu nepřetržitě ťukat na dotykovou obrazovku všech moderních vykopávek dnešní doby. Stačí jen otevřít oči a zamknout displeje.
DANIELA STERNADOVÁ, Vyšší odborná škola a Střední škola s. r. o. České Budějovice

 4. Apokalypsa, rodičovství, pavouci – a blackout!

Svou práci dělám dobře a také jsem dobře placen. Denně pracuji na počítači v grafických programech. Bohužel jsem uvízl ve stereotypu: vstát, jít do práce, počítač, jít domů, jídlo, počítač, spát… Bez práce nejsou koláče. A já mám peníze rád… Funguji takhle už skoro dva roky. Ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy sex.
Vracím se domů kolem páté večer, ohřívám si studenou pizzu ještě ze včerejška. Pouštím televizi, aby v bytě nebylo takové ticho, zrovna dávají nějaký stupidní pořad – za peníze tam udělají cokoli. I když, já nemám co říkat. Sedám si 
k počítači a dál pracuji.
Po první hodině ranní uléhám ke spánku. Probouzí mě prásknutí dveří sousedního bytu. Kouknu se na budík na nočním stolku. Musím zatřást hlavou, abych se opravdu ujistil, že na displeji žádné červené cifry nevidím. Kontroluji, jestli je budík zapojený v zásuvce. Asi se rozbil, pomyslím si, jelikož budík je v zásuvce zapojen. A tak natahuji ruku a mačkám prostřední tlačítko na svém telefonu. Na displeji se rozsvítí čas 5:30. Zaspal jsem. Ještě že soused odchází nastejno se mnou.
Hrabu se z postele a mačkám vypínač na světle. Nic, místnost je stále tmavá. To spadla elektrika? Párkrát to zkouším i v ostatních místnostech, ale je to marný. Po tmě se tedy oblékám, na kafe asi ani nemusím myslet a snídaně mi je fuk, ráno totiž nesnídám.
Pod světlem baterky z telefonu zamykám dveře od bytu a mířím dolů do garáží. Ani 
v garáži se nesvítí, a tak mám štěstí, že stále parkuji na stejném místě a nemusím auto hledat. Můj cooper stále stojí na svém místě.
Vyjíždím ven a řadím se do dopravy. Okamžitě stojím 
v koloně. Jaké to krásné ráno… Po deseti minutách se dostávám ke křižovatce. Uprostřed stojí pět policistů a řídí dopravu. Vzhlédnu nahoru, semafory jsou také mrtvé. To mi neříkej, že to spadlo všude, zlostně mi proběhne hlavou.
V 6:30 se dostávám před pracovní budovu. Venku stojí celý náš pracovní kolektiv a naslouchají našemu vedoucímu. Přistupuji k davu a slyším vševysvětlující útržek hovoru: „… bohužel, no, spadlo celé město, elektrika prostě nejde. Sbalte si saky paky a vraťte se domů, lidi."
Skupina se rozchází a já vidím jen rozpačité pohledy. Otáčím se tedy také a vracím se zpět k autu. Cestou mě chytá za rameno kolega, se kterým se v práci asi nejvíce přátelím, Duke Thompson.
„Čau Gregu, hele, když už se nám to takhle rozpadlo, nechtěl bys s ostatníma někam zajít? Nikde asi není otevřeno, ale můžeme vzít z domova nějakou tu flašku a zajít si někam do parku." Chvíli na něj koukám a pak jen souhlasně pokrčím rameny. Nejsem nějaký společenský typ, ale když už se to takhle podělalo, proč ne.
Už je sedmý den bez proudu. Ve městě vzrůstá panika. Většina obchodů v ulici je vykradena – ledničky nefungují, a tak ubývá jídla. Lidé si střádají trvanlivé potraviny a 
v ulicích vládne chaos. Všechny svíčky, zapalovače a sirky už nikde nenajdete. Začíná vzrůstat úmrtnost, jelikož nemocnice už to nezvládají.
Já sám začínám propadat menší panice. Práce je zavřená, obchody jsou ucpané – lidé, kteří by se špatným svědomím z krádeže nemohli spát, utrácejí své peníze za zásoby. Já jsem jeden z nich. Teď se mi mé našetřené peníze hodí, a tak nekupuji haldy zásob. Doprava stále stojí, jak se někteří snaží dostat z města. Já si ale myslím, že zbytek světa je na tom stejně, protože to už by tu byly záchranné týmy odjinud a převážely by těžce zraněné a nemocné a podobně. Nic takového se tu však neděje, město je na to samo.
Začal jsem se denně scházet s lidmi z práce a společně si pomáháme a diskutujeme. Nevím, jak se to stalo, ale začínám nějak konzumovat alkohol a cigarety… začíná to jít
z kopce, a to je to jen sedm dní. Z mého bytu se stává sklad instantních polévek, alkoholu a dalších chemických slátanin. Pořídil jsem si i zbraň, jelikož kriminalita za těch sedm dní nepředstavitelně stoupla.
20. den. Město je tiché, auta stojí, protože benzin není. Pomoc se stále žádná nedostavila, takže v tom mám jasno.
Sestěhovali jsme se ještě
s několika singlama z práce do jednoho velkého bytu a společně sdílíme nezměrné množství zásob. Máme šestičlenný pánský byt. Dvě místnosti máme vyhrazené čistě pro zásoby. I počet zbraní se zvýšil. Jelikož vodovod nefunguje, chodíme se mýt jednou za tři dny do řeky. Parky se hemží výkaly, protože záchody nesplachují.
Začali jsme fungovat jako zásobárna. Chodí za námi lidé s prosbami, ale my je lakomě odmítáme. Na zaprášený počítač už jen zřídka pomyslím, ale pořád mám v srdci díky veškeré teď už nepoužitelné elektronice prázdné místo.
Spíme v jedné místnosti namáčknuti u sebe, s dvěma neznámými ženami mezi námi. Probouzí mě rána a pak zvuk rozrážejících se dveří. Zprudka otevírám oči, dívky začínají ječet. Mí nazí přátelé sahají po zbraních a pálí na přicházejícího nepřítele. Ozývají se rány vypuštěných kulek, které hladově hledají své cíle. Duke padá na zem potřísněn krví, pak i Jerry a Steve. Vše se děje tak rychle. Útočníky nemohu rozeznat. Zvedám se a také popadám náhodnou zbraň. Snažím se někam zamířit.
Rána… bolest. Náraz mě odhodil dozadu na prosklenou stěnu naší improvizované ložnice. Skláním hlavu a koukám na své levé zkrvavené rameno, zasažené těsně nad srdcem. Ozývá se další rána, stěna v osmém patře za mými zády praská a já padám vstříc chodníku…
Bíp, bíp, bíp, bíp… Zprudka si sedám na posteli, prostěradlo pode mnou je propocené. Zhluboka dýchám. Byl to sen? Byl to sen? Nahlas si opakuji. Koukám na budík. Na displeji svítí jasně červené cifry 4:25. Drsně si protřu oči, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Rychle vstávám a vrhám se po vypínači. Pokojem se rozline bodavé světlo. Zase zhasnu, jelikož mé oči to nezvládají.
Tiše stojím s rukou stále položenou na vypínači. Chce se mi brečet. Na levém rameni cítím jakýsi tlak. Je tohle vůbec možné? Co si to na mě můj mozek vymýšlí?
Sedím a v hlavě mi to šrotuje. Určitě je to díky mé závislosti na počítači a virtuálním světě. Řadím do toho 
i pravděpodobnost přepracovanosti. Můj mozek si se mnou pěkně pohrál, to musím uznat. Dokázal mi do spánku nacpat dvacetidenní sen… je to vůbec možné? Neříkám, že ta část
s prostitutkami se mi nelíbila, asi si najdu přítelkyni, ale stejně…
Dělám si kafe a u toho vytáčím číslo šéfa. Oznamuji mu, že se dnes necítím vůbec dobře, a jelikož ví, že jsem poctivě docházející zaměstnanec, dává mi dva dny volna.
Sedím v županu u kávy a po dlouhé době poprvé snídám. Stále mi v hlavě probíhá onen sen. Nevím, co mě to popadlo, ale vytahuji cigaretu a připaluji si. Vím ovšem, že na můj seznam věcí, ze kterých mám strach, jako například apokalypsa, rodičovství, pavouci a tak dále, se po dnešní noci řadí i blackout.
BARBARA GOLDFINGEROVÁ, SPŠU sv. Anežky České, Český Krumlov