Jihočeské Chyšky proměnili filmaři v pohraniční vesničku Lužany

Filmaři se trochu podobají kouzelníkům. Nejednou zvládli situaci, kdy pohraniční obec či městečko umístili do vnitrozemí. Stejným způsobem si pomohl štáb režisérů Jiřího Hanibala a Štěpána Skalského, když hledal fiktivní šumavskou zapadlou obec Lužany pro film Všude žijí lidé z roku 1960. Dobře jim posloužily Chyšky u Milevska v okrese Písek . Do Lužan neboli do Chyšek dostal umístěnku mladý lékař 
v podání Ivana Palce.

Chyšky do filmu „dodaly" tradiční jihočeský zemědělský ráz. Odehrávaly se tu práce družstevníků a venkovské sousedské sváry. Jak bývá zvykem, štáb obešel místní domorodce a vybral si komparzisty. Františkovi Kohoutovi bylo tehdy 16, 17 let a dokončil školu. „Nějaký Kadlec, který to měl pro filmaře na starosti, chodil po Chyškách a sháněl lidi. Nevím, proč si vybrali taky mě, ale nakonec jsem 
v ději dvakrát hezky vidět," řekl František Kohout.

Vesničané v ději odjíždějí autobusem z návsi na divadelní výlet do Prahy. Před vozem stojí organizátor (Otto Šimánek), který vítá účastníky zájezdu. Zpoza herce Jana Třísky a jeho dívky přichází dvojice: hodně mladý muž a žena ve středním věku. Tím mladíčkem je František Kohout. „S Třískou jsem přišel často do kontaktu, protože jsem ho dubloval na družstevním pásáku. Pak jsem za Třísku zaskakoval na vysokém žebříku, když opravuje to veřejné osvětlení, a nakonec spadne," popsal obyvatel Chyšek.

Podruhé se ve filmu objevuje při schůzi, kdy družstevníci vylučují ze svých řad lajdáka Pacáka (Miroslav Macháček). Jan Tříska zvolá: „Navrhuji Pacáka vyloučit." Mladík, který stojí vedle něho a opírá se o sloup, je opět František Kohout.

Ten odjel s filmaři do Prahy, kde se v hostivařských ateliérech odehrávaly interiérové scény. „Dostal jsem se i na Barrandov a měl jsem možnost si prohlédnout kulisy, ve kterých se natáčely filmy. Viděl jsem stavby pro pohádku Dařbuján a Pandrhola. To byl pro mě velký zážitek. Na natáčení mám pěkné vzpomínky," řekl František Kohout.

Za roli v komparzu dostával honorář, ale přesnou výši neví. Co ale ví, že utržené peníze utratil v jednom pražském hostinci na Vinohradech. „Na večírek s námi šel po natáčení pomocník architekta Leopold Zeman. Z Chyšek se mi vybavuje příhoda, když herec Stanislav Neumann vyšel z hospody a pronesl větu: Tak jsem tam poslal dvě slivovice, to mi to hraní půjde líp," směje se pamětník natáčení, od něhož uplynulo více než půl století.

V Chyškách filmaři natáčeli u rybníčku Barbora, na tehdejším statku u Kukačů, 
u domu zvaného Ve Sládkovině, ve vile Vlasta (tam umístili lékařskou ordinaci), u kostela sv. Prokopa, v serpentinách směrem na Sedlec, kde se říká Na Grošíčku, v bývalé cukrárně, kde zřídili poštu, 
a zavítali do hostince U Čižinských. Tam se odehrávala filmová taneční zábava a jako komparzista tam účinkoval zmíněný František Kohout. 
V davu se však nepozná.

Restaurace U Čižinských jako rodový majetek rodiny stejného jména funguje v Chyškách dodnes. Provozuje ji čtyřiatřicetiletý Pavel Čižinský. Natáčení zná z vyprávění předků. „Filmaři k tehdejší hospodě přistavěli pavlač se dvěma sloupy. Tohle vylepšení po natáčení nechali na místě a slyšel jsem, že ho zboural ruský tank, když tudy projížděl v roce 1968. Hospoda se nachází v prudké zátočině, tank se tu nevytočil a tu pavlač kanónem strhl," dodává Pavel Čižinský.

Film Všude žijí lidé má doma na DVD a svou hospodu 
v něm poznává. „Tolik se zase nezměnila. Má jiný ráz oken, ale jinak zůstala víceméně stejná," uzavírá Pavel Čižinský.

Sourozencům teklo tolik slz, jako kdyby pršelo

Rudolfu a Milanu Peterkovým bylo v roce 1960 třináct a deset let. Filmový štáb si je vybral do rolí synů družstevního účetního (Václav Lohniský). Milan Peterka, ze sourozenecké dvojice o tři roky mladší, si vybavuje, jak s kluky běhal po návsi, když přijeli filmaři a začali je okukovat. „Házeli jsme to za hlavu, ale pak se objevili ve škole a řekli, že potřebují dva kluky, kteří si budou podobní. Vybrali si nás v hostinci 
U Procházků," vypráví Milan Peterka. 

S bratrem jsou ve filmu dobře vidět ve dvou scénách. Nejprve onemocní jejich filmový otec, vynášejí ho na nosítkách po venkovních schodech z domu a sanitka ho odváží do nemocnice. Oba chlapci vyprovázejí otce a pláčou. Na Milana Peterku je nádherný detailní záběr, jak se mu slzy koulejí po tváři. Jak to bylo se slzami, vysvětlil Rudolf Peterka. „Maskérka mě a bratrovi nakapala něco do očí, abychom slzeli. Potom jsme brečeli jedna radost," směje se Rudolf Peterka a bratr Milan vtipně dodává, že jim tekly slzy, jako by pršelo.

Dům, z něhož na nosítkách vynesli „nemocného" herce, se změnil. Uvedené schody, které byly kamenné, někdo zboural a dnes jsou železné. Druhý záběr, který se týká obou bratrů, vznikl v pohraničí. Ve filmu se objevuje vlakové nádraží v Kubově Huti na Šumavě. Filmaři nádraží zabírají už v úvodu snímku, kdy hlavní hrdina přijíždí do nového působiště.

Stejné nádraží je reálnou kulisou, když se vrací z nemocnice uzdravený účetní. Sourozenci Peterkovi dostali od štábu úkol, aby ho srdečně přivítali na perónu a volali na něho: Tati, co jsi nám přivezl? Pak společně odcházejí. Rudolf Peterka bezpečně ví, že hlas není jeho, byl někým nadabován. 

Během natáčení šumavských scén si oba bratři připadali jako velcí herci. Bydleli tři dny v hotelu Vltava ve Vimperku. Vybavují si, že se o ně starala jedna paní ze štábu, ale její jméno nikdy neznali. „Při točení na nádraží nám nosili teplý čaj, byla velká zima a záběry se neustále opakovaly," shodují se bratři.

Rudolf Peterka má k filmu vztah. Snímek je pro něho dokumentem, protože tvář Chyšek dnes vypadá jinak. „Tenkrát se ve vsi chovala spousta koní a krav. Vila Vlasta, kterou filmaři použili, má jinou střechu, z jedné úzké cesty, která ve filmu je, jsou dnes zahrady. Když film Všude žijí lidé vidím v televizi, mám slzy v očích. Ale ty jsou skutečné, žádná maskérka je nemusí vyvolávat," dojal se Rudolf Peterka. 

Film Všude žijí lidé podle Peterky 
k Chyškám patří a je důležité, že se o této události ještě dnes píše. „A hlavně – všechno, co vám tu povídám, je krásná vzpomínka na mládí," doplnil rodák z Chyšek.