Že se s kovářským náčiním umí ohánět, předváděl v sobotu návštěvníkům Kovářských dnů. Konaly se po oba víkendové dny v areálu technické památky Buškův hamr u Trhových Svinů.

Za dva roky v kovářské dílně Daniel Podařil poznal, že právě tomuto řemeslu se chce dál věnovat. „Základ z učení jsem měl. Pořád to byla práce se železem. Rozdíl spočíval v tom, jestli ho obrábím stroji, nebo ručně. Ručně je to větší dřina, ale baví mě to,“ vypráví kovář a zamýšlí se i nad tím, jak se práce příslušníků jeho cechu časem proměnila: „Dřív kováři dělali nářadí na pole, obruče na kola, okovávali koně. Nyní už samozřejmě nikdo nechce na kola dávat obruče. Ale podkovy zůstaly, i když v menší míře, dál dělám i mříže, branky a brány.“

Stejně jako další kolegové Daniela Podařila, jichž v kraji už mnoho není, se i on zabývá uměleckým kovářstvím. Pod jeho rukama vznikají krásné zvonečky, růžičky, věšáky, ale i zvonice nebo věšáky na kytaru. Své zboží pak nabízí na trzích, stejně jako o víkendu na Buškově hamru. „Zpočátku mi trvalo, než jsem chytil do ruky potřebný grif pro práci s kladivem. Ta práce je hodně o technice, i když síla je k ní samozřejmě taky potřeba. Večer jsem vždycky vyřízenej, ale je to příjemná únava. Hodně mě nabíjí reakce lidí, kterým se mé výrobky líbí,“ přiznává řemeslník.

Další pracovní elán do žil mu vlévá nové pracovní prostředí. „Splnil jsem si sen, mám teď vlastní novou dílnu. Jsem asi jediný kovář, který pracuje v novostavbě,“ směje se Daniel Podařil, když mluví o svém novém království u Plešovic pod Kletí. Dva synové, které má, se zdejší výhni zatím vyhýbají. „Třeba je ale kovařina chytne až později, stejně jako mě,“ dodává.