A jak vzpomíná Jiří Langer z Jindřichova Hradce?

V dětství jsem bydlel s rodiči v Praze, kde jsme vždycky trávili Štědrý večer. Ale už na Boží Hod dopoledne jsme na pražském Hlavním nádraží pravidelně nasedali se studenými řízky z kapra a zbývajícím bramborovým salátem do rychlíku směr České Budějovice, abychom pak ve Veselí nad Lužnicí přestoupili na důvěrně známou trať do Jindřichova Hradce.

Není divu, že tenhle božíhodový vlak býval vždycky poloprázdný; kdo by taky vyměnil teplo domova a sváteční oběd za obvykle studené kupé drkotajícího vlaku. Cestou mi táta barvitě líčil, jak chodil v dětství se svojí babičkou na roráty a jak kdysi vypadaly jeho dětské vánoce v Hradci.

Já si z hradeckých vánoc i po mnoha letech vybavuju velký, tradičně vyzdobený stromek s pravými svíčkami a prskavkami, babiččina jídla, jaká jsme v Praze nikdy nemívali a hlavně nefalšovanou jihočeskou zimu se spoustou sněhu k sáňkování a většinou spolehlivě zamrzlým Vajgarem. Dalo se po něm bruslit až k takzvané Severce.

Samozřejmě taky neodmyslitelná návštěva Krýzových jesliček, kde jsem jako kluk obdivoval především kominíčka, který v pravidelných intervalech vylézal z komína a sympatickou betlémskou kapelu. Chvíle při návštěvě jesliček v proboštském kostele byla naopak sváteční a velebná. Jen kdyby ty sváteční dny prázdnin tak rychle neutíkaly k Novému roku, po kterém následoval nevyhnutelný odjezd…