„Rodiče i prarodiče viděli, všichni byli vidící. Nikdo neví, kde se ta vada vzala,“ začíná své vyprávění Blanka Stará a pokračuje: „Všichni jsme se narodili našim rodičům po 2. světové válce. Můj otec byl zavřený v koncentračním táboře, takže se domníváme, jestli mu nebyly nějakým způsobem narušeny geny.“

Dnes Blanka Stará pracuje v nadačním fondu Mathilda (NFM) hraběnky Mathildy Nostitzové, patronky zrakově postižených, jako PR manažerka. NFM se zabývá především výcvikem vodicích psů, podporou mladých hudebních zrakově postižených interpretů a vede elektronickou knihovnu, aj.

V úterý 27. února přijela pracovně do Českých Budějovic, aby se studenty střední veterinární školy pohovořila o úskalích ze života nevidomých a představila jim své vodicí psy – labradorky Karmelu a Ramonku.

„Pro vodicího psa jsem se rozhodla ve třiceti,“ vypráví o svém prvním pejskovi Karmele, která je už v důchodu. Doma si ji ponechala jako mazlíčka. S novou Ramonkou se sžívá čtyři měsíce.

„Když lidi uvidí na ulici nevidomého člověka, jak ho provází vodicí pes, ať na něj nikdy nesahají, ani by sním pokud možno neměli mít oční kontakt, nemlaskali na něj, nemluvili,“ apeluje. Pejsek je totiž právě v práci, musí na páníčka dávat pozor a „dělat mu oči“. „Když bude vyrušen někým, tak nemusí dávat pozor, nezastaví mě třeba u schodů a já můžu upadnout,“ vysvětluje Blanka Stará.

Lidi by se neměli bát oslovit nevidomého, neměli by ho beze slova brát za rameno a snažit se s ním třeba přejít. „Když na mě někdo takhle sáhne, leknu se. Nevím, jestli mi chtějí ukrást kabelku, navíc můžu spadnout leknutím. Vy ho nevidíte, on na vás najednou sáhne, zkuste si to představit,“ přibližuje.

Studentům Blanka Stará ukázala například rozlišovač barev zvaný Colortest, která rozlišuje 90 odstínů a stojí 20 tisíc Kč. Používá ho na praní a na sladění oděvu. „Pro holku je to těžší, protože chcete nějak vypadat, učesat se,“ zamyslí se Blanka Stará.

„Nejtěžší bylo zvyknout si na to, že člověk si už jen tak nevyrazí, kdy chce, kam se mu zachce,“ posteskne si nevidomá žena. S vodicím psem může jít jen naučenou trasu. „Hrozně ráda bych taky řídila auto, to jsem nestihla, už tenkrát jsem špatně viděla, to mi hodně chybí,“ dodává žena, která vychovala zdravou vidící dospělou dceru.