Vodáci splouvající Vltavu skálu pestře pomalovanou začátkem devadesátých let vnímali jako maják blížícího se města a nazývali ji Papouščí. Ve zpravodajství o uzavření cesty kolem ní a o opravě se v Denících psalo ale už jen výhradně o skále Barevné. Pojem „Papouščí“ se objevoval většinou jen na serverech, zpravidla ve formulacích „známá také jako“. Starý název nám zkrátka někdo ukradl…

Ale jak jsme k tomu unikátu vůbec před skoro třiceti lety přišli? To tehdy popisoval v Jihočeské pravdě exkluzivně Arnošt Máče v seiálu „Pláč tařice skalní“.

Otevřel jej 27. července. Podle vysvětlení odboru kultury ONV v Českém Krumlově měli pomalování na svědomí Rakušané, kteří tvrdili, že na to mají povolení městského národního výboru. V něm ale jen tajemník výboru potvrzuje, že „asi 80 kilogramů barvy převážené do ČSFR je určeno pro soutěžní malbu výtvarného díla v katastru města“. Arnošt Máče ve zprávě dále uvádí, že na oné skále roste tařice skalní, kterou není dovoleno nijak rušit v přirozeném vývoji. Jeho text tehdy doprovodila fotografie místa od Pavla Soukupa, k níž autor poprvé uvedl, že připomíná „exotického papouška“.

S dalšími podrobnostmi přišel 7. srpna. „V pozadí této výtvarné akce stojí Gabriela Kreczi a Harry Liehmann z nedalekého Bad Leonfeldenu,“ psal a odkázal na slova Kretzi na stránkách českokrumlovského Občanského fóra. Podle ní se nápad zrodil v květnu 1990 při spojení rakouských výtvarníků do sdružení autonomních tvůrčích dílen. „Mimo vlastní malby měl projekt zahrnovat i natáčení dokumentu z celé akce a surrealistického filmu Molltau, který měl zahrnout proměnu skalního masivu ve fantastickou barevnou hmotu. Na skálu měly totiž ještě přibýt figury a znaky! Nabízí se však otázka, jak by se tvářili naši jižní sousedé, kdyby se podobný ,kousek´ objevil v Alpách?“ psal Máče. Znovu připomněl chráněnou tařici skalní, která v místě roste, hnízdění netopýrů a mínil, že jen málokdo z nás si přivykne a nalezne v pomalované skále zalíbení.

Papouščí skála.

Doplňuje, že odbor kultury ONV si nechal udělat zkoušku rozpustnosti vzorku barvy u Jihočeských papíren Větřní. Konstauje, že voda, líh, čistý benzin, tetrachlor, ředidlo S 6006 a koncentrovaná kyselina solná barvu vůbec nerozpouštějí. Aceton ji rozpouští velmi slabě, methylethylketon a benzen jen slabě a pouze 20procentní louh sodný rozpouští barvu dobře. „S ní ovšem i skálu,“ dodává autor.

Posléze 22. srpna shrnuje z odborného vyjádření odboru kultury PNV pro orgány Veřejné bezpečnosti. Ten píše, že „nedal povolení k pomalování skály a není mu známo, že by povolení dal někdo jiný“. Pokračuje, že o povolení odbor kultury nikdo oficiálně nepožádal. „Pouze místopředseda MěstNV v Českém Krumlově se telefonicky dotazoval pracovníka státní ochrany přírody na odboru kultury, zda mohou rakouští výtvarníci malovat na kamenech státní přírodní rezervace Čertova stěna u Vyššího Brodu. Žádost byla odborem kultury telefonicky zamítnuta. O povolení akce ze strany MěstNV není odboru kukltury nic známo a další jednání mimo zmíněného telefonického nebylo s odborem kultury vedeno,“ uvádí ono vyjádření.

Redaktor Arnošt Máče pokračuje, že výsledky šetření vzorku barvy seškrábnuté ze skály zaslala také krajská hygienická stanice. Zjištění koncentrace PCB je na úrovni běžného spadu, toxické působení pěti gramů vzorku barvy v litru pitné vody po dobu 36 hodin bylo zjištěno u dominantní součásti letního zooplanktonu, buchanek, u rybiček není průkazné. Na místě bylo zjištěno potřísnění trsů zmíněné tařice barvou a úhyn jejích nadzemních částí, potřísněny byly i některé další chráněné dřeviny.

Znamení nové kulturní osy?

Pohnutky rakouské strany k tomuto problematickému dílu pak publikoval jiný kolega, Peter Mödeneder v lineckém deníku Oberösterreichische Nachrichten na jaře 1991. Z jeho článku náš list citoval 18. dubna.

„Osvobozeny od ledu kulturněpolitické zimy ve vztazích k našemu severnímu sousedovi, Československu, realizovalo osm členů uměleckého sdružení ,Autonome Werkstätten´ z Ahornu u Rohrbachu a ,Blue Chip Gigh Twech Music Academy´ ze St. Martinu v létě minulého roku na 30 m vysoké skalní stěně na břehu Vltavy nedaleko Krumlova komplexní umělecké dílo ,MollTau´. Pitorestní součástí projektu je největší skalní malba Evropy, představující nepřehlédnutelné znamení nově vzniklé kulturní osy Horní Rakousy – jižní Čechy,“ psal autor v úvodu.

Z místa činu.

Deník JP v citaci pokračoval. „Pádem železné opony pokračující atmosféra uvolňování inspirovala umělecké sdružení Autonome Werkstätten, založené v květnu 1990 Gabrielou Kreczi a Harrym Liehmannem, k jeho ,digitál-opto-akustickému´ uměleckému projektu. Byly navázány kontakty ke krumlovským kulturním úřadům, které, podle Kreczi a Liehmanna, po tak dlouho v moll držených sousedských vztazích a v atmoséře tak nečekaně nastalého tání okamžitě prohlásily být připraveny dát k dispozici jednu námi vyhlédnutou skalní stěnu na vltavském břehu.“

„Než se pak v červenci přikročilo k malířskému dílu, byla původní idea čistě výtvarného projektu ,terénního umění´podstatně rozšířena,“ psal Mödeneder. „Šéf Blue Chip Hubert Bognermayr navrhl myšlenku kompletovat na interdisciplinární umělecké dílo ,MollTau´, na spojení výtvarna s digitální hudbou a videem. Jednoho pěkného letního dne se šest malířů včetně Liehmanna spustilo z temene 30 m vysoké skalní stěny na lanech a začali přetahovat kameny barevným závojem. Před očima koupajících se šedá skála přeměnila v nádherně barevný obraz: ve spárách a trhlinách se rozšířila tajemná zelená, na plochých balvanech vykvetly oranžové a modré tóny a mezi tím vedly stopy jiné barevné dráhy.“ OÖN k tomu ocitovaly Gabrielu Kreczi: „Při tom jsme s ohledem na životní prostředí nepracovali s ,chemickými barvami´, ale připravili jsme vlastní barvy z přírodních pigmentů ze lněného oleje.“ Podle Liehmanna parta dokonce brala ohled i na horolezce, kteří skálu využívají ke cvičnému lezení: „Nechali jsme proto dole do výše čtyř metrů volnou plochu,“ citoval list.

Podle něj byla třídenní malířská akce zdokumentována na deseti videokazetách. Zlomek tohoto materiálu zpracovala Blue Chip jako optický doprovod komputerové kompozice do čtyřminutového videoklipu. „MollTau bude také součástí CD Donau so blau, napsal linecký deník a připomněl, že „pro zpracování videodokumentačního materiálu a jeho konečné sladění s počítačověakustickou hudbou chybějí tvůrcům MollTau toho času nezbytné peníze. Cítí se necháni být ,ve štychu´ především hornorakouskými kulturními referáty.“

Na závěr ocitoval Liehmanna, kterého mimochodem freistadtské rádio charakterizovalo v jiné souvislosti jako „tuláka Evropou a obchodníka z Mühlviertlu“: „Na podzim ještě zemský hejtman Ratzenböck přislíbil podpořit náš projekt, do jehož realizace jsme už vložili značné vlastní prostředky, z kulturního rozpočtu země a svou osobní podporou navíc motivovat soukromé sponzory. Od té doby jsme o nějakém subvenci ani neslyšeli, natož abychom ji uviděli…“

Donau so blau nakonec přece vyšel, snad i s onou skálou u jezu Konopa. Ta stojí dál, byť o něco hubenější a „bezbarvější“. Vzpomínky na její „papouškovost“ však čas ještě nevymazal…