Kraj ocenil učitele, kteří to s dětmi v lavicích umí nejlíp

Jedenáct z nich si i se svým řediteli škol (za nepřítomnou Miloslavu Beranovou z VOŠ a SPŠ Volyně převzal ocenění její syn) dostali v úterý na Krajském úřadě v Českých Budějovicích z rukou zástupců kraje i dárkové knižní poukázky.

Anketa je určena pedagogickým pracovníkům působícím na školách a zařízeních zřizovaných Jihočeským krajem.

„Je moc dobře aspoň morálně oceňovat práci ve školství, když platy nejsou takové, jako byste si zasloužili," zdůraznila krajská zastupitelka a bývalá radní pro školství Jana Krejsová.

„Je to třešnička na dortu a moc si ocenění vážím i za své kolegy a žáky, které chceme při výuce zaujmout," svěřil se jeden z oceněných Josef Janeček, učitel účetnictví, ekonomiky a práva ze SŠ a VOŠ cestovního ruchu v Českých Budějovicích.

Pavel Hlinka: Raději chválím, než vyčítám

Za více než třicet let mu prošly jeho oddílem stovky zmáčených dětí. Pavel Hlinka (1950) externě pracuje v Domě dětí a mládeže Tábor, kde je vedoucím kroužku ploutvového plavání a rychlostního potápění.

„Sám jsem se dlouhá léta aktivně potápěl, a za minulého režimu jsem měl mládež vychovávat k plavání, u čehož jsem pak zůstal," prozrazuje Pavel Hlinka, který si včera na Krajském úřadě v Českých Budějovicích z rukou zástupců kraje převzal ocenění jako jeden z nejlepších jihočeských pedagogických pracovníků.

„V domě dětí a mládeže, který byl za minulého režimu nad Jordánem, jsem začínal počátkem 80. let. Pracoval jsem tehdy jako strojník na plaveckém bazénu, takže mám k vodě blízko," směje se.

Do kroužku k němu chodí děti od osmi let až po osmnáctileté nebo dvacetileté milovníky plavání. „Trénujeme třikrát týdně, vždy minimálně hodinu a půl. Většina členů kroužku u mě  skončí, protože  odcházejí z Tábora na vysokou školu. Když je ale možnost, tak se vrátí a pomůžou při organizování závodů. Loni mě překvapili, když se přihlásili, že budou také plavat, a měli pěkné výsledky, které jsem nečekal. Netušil jsem, že se plavání dále věnují, vždyť už to jsou slečny a mladí pánové," pokračuje Pavel Hlinka.

Děti z jeho oddílu jsou většinou úspěšné i při studiu nebo ve svém zaměstnání. „Tohle je má zkušenost za ta dlouhá léta, že děcka, které si to umí srovnat v hlavě při sportování, chtějí něco dokázat a podřídí tomu svůj život, tak jsou pak úspěšné i na vysoké škole a v životě," říká Pavel Hlinka a přidává i příklad.  Před deseti lety trénoval Karla Kurala, který se dostal  v plavání s ploutvemi do reprezentace.

Vystudoval vysokou školu, pak úspěšně studoval i v zahraničí, kde i přijal práci v moderním výzkumném ústavu. „Karel to měl v hlavě srovnané ve všem, co dělal. Když tyhle děti, které vědí, za čím jít, mají i podporu od rodičů, tak to dotáhnou daleko ve sportu i v normálním životě. Sport jim k tomu pomůže," zdůrazňuje Pavel Hlinka, který se učil plavat v Táboře.

„Chodil jsem na Maredův vrch, kde byly vedle školy bazény. Můj první trenér byl Miroslav Sovák. Je to asi tři týdny, kdy jsem byl k němu pozvaný na oslavu devadesátých narozenin."

Mladý Pavel Hlinka byl ve vodě jako doma a dal se koncem 60. let na potápění. „Měli jsme klubovnu ve starém domě pod Střelnicí, už je dávno zbouraný, stačilo přejít silnici a byli jsme ve vodě. Tak jsem se  začal potápět v Jordáně, potom i v zatopených lomech a dokonce i v moři."

Již druhým rokem je ale Jordán bez vody. „Když ho začali vypouštět,  lidé se těšili, co tam najdou. Já ale říkal, že tam nic nebude, jen nějaká munice, a tu tam taky našli. Hezké a zajímavé je potápění ve starých hlubokých lomech, kde je pod hladinou velká viditelnost. Těžaři tam po sobě kolikrát nechali i stará auta. Pod vodou jsou už dávno rozpadlé, drží se v nich okouni. Zato na přehradách jsme se moc nepotápěli, protože tam není velká viditelnost. Dělávali jsme také pracovní potápění. Pod Podolským mostem jsme třeba kontrolovali uložení dálkového telefonního kabelu. Nebylo vidět nic, všechno jsme dělali po hmatu. Jeli jsme po dně s vodotěsnými sluchátky na uších, říkali nám, kde bývaly baráky a kde si máme dávat pozor," vzpomíná Pavel Hlinka, který pod vodou pracoval i ve Větřní a u Temelína.

Kvůli potápění se Pavel Hlinka vydával i k moři. „Ze začátku jsme jezdili do Bulharska, protože nás jinam nepustili. Měli jsme také kamarády u jezer blízko Berlína, kde bylo nádherné potápění. Když se pak režim uvolnil, jezdili jsme na různé lokality, nejvíc do Jugoslávie.  Na přístrojové potápění jsme museli žádat policii o povolení, ale to je pořád. Jezdili jsme za faunou a florou. Měli jsme člun a vždycky  z letoviska odjeli pár hodin někam pryč, kde nebyli lidi, a obdivovali jsme mořský život," vzpomíná Pavel Hlinka, který lásku k vodě předává jiným už desítky let.

„Co děti do našeho kroužku pořád přitahuje? Nevím, vždyť zájemců není zase tolik. Děti dneska odmítají fyzickou námahu. Chodí většinou ty, jejichž rodiče mají vztah k nějakému sportu a chtějí, aby děti taky sportovaly. Snažíme se práci dělat tak, aby je to bavilo. Osobně jsem spíš trenér cukru, jak se říká. Raději pochválím, než abych vyčítal. Když to zase vezmu z druhé strany, tak jestli děti něco neumí, je to moje chyba, že je to nedokážu naučit. Když to pak ale zvládnou, tak je velice rád pochválím," dodává s úsměvem Pavel Hlinka. 

Vysněnou Skandinávii má ještě před sebou

Mezi tuctem oceněných  jihočeských pedagogů je také Zdeňka Veverková z Gymnázia Dačice, která učí školáky již 34. rok.

Které předměty studenty vyučujete a jak jste se ke své aprobaci dostala?
Na gymnáziu učím tělesnou výchovu a zeměpis. Sportování mě vždycky bavilo, mám k pohybu kladný vztah. Nebyla jsem nijak vyhraněná, ale věnovala se různým druhům sportu, např. atletice, plavání, jízdě na kole nebo běhu na lyžích.

Jak se vám daří předávat dětem vaši zálibu ve sportu?
Myslím, že daří. Pořád ještě můžu sportovat s žáky, je důležité, že v tělocvičně jenom tak nestojím s píšťalkou. Hodiny tělocviku probíhají různě, podle sportu, na který se zaměříme. Teď  je to třeba volejbal.
Přes zimu většinou míváme hry nebo se věnujeme atletice, občas taky vyběhneme ven do terénu.

Kromě tělesné výchovy máte na starosti i výuku zeměpisu. Co z tohoto předmětu ráda učíte?
Učím nejradši o České republice a o jednotlivých regionech.

Zeměpis je i o poznávání cizích států. Daří se vám cestovat do zahraničí?
Opravdu velmi ráda cestuji, ale finanční prostředky učitelů nejsou takové, abych mohla cestovat ještě víc.

Máte nějakou vysněnou zemi, kam byste se chtěla někdy podívat?
Vždycky mě lákaly severské země, Skandinávie. Tento cestovatelský sen jsem si ale ještě nesplnila, už kvůli nedostatku financí.
Líbila se mi Zakarpatská Ukrajina. Bylo to zajímavé, i když zážitky jsme měli všelijaké. Trošku jsem si i oprášila ruštinu. Chodili jsme hodně na poloniny, do hor, byli jsme také v Koločavě.
Zajímavé byly některé naše zážitky ze střední školy v Koločavě. Když jsem viděla jejich školní vybavení, musela jsem se usmívat, ale na druhé straně místní učitele i obdivovat, že v takovém prostředí vůbec vyučují. ⋌(rag)