Odchází, zvedá závoru a já vjíždím do prostoru ze všech stran obklopeného cedulemi Vstup zakázán.
Kdo by u závory čekal po zuby ozbrojenou hlídku, byl by zklamán. Ale to je možná součást taktiky. Vojenská policie totiž brousí všude možně. A pokud vás potkají 
v místech, kde nemáte co dělat, a navíc bez povolenky, nevím, jestli by se takhle hezky smáli.

Vojensky zelené tu mají skoro všechno. Od internetových stránek újezdu až po plastikové obaly válců sena skoseného a usušeného na zdejších lukách.

Hlavní silnice mezi Boleticemi a Polnou zcela jistě předčí i trasu E55 z Budějovic na státní hranici s Rakouskem. Jak šířkou, tak především kvalitou.

Na útvaru v Polné si podávám ruku s kontaktním důstojníkem, kapitánem Jaroslavem Tůmou ze Střediska obsluhy výcvikového zařízení Boletice. Krátká instruktáž, přesedáme do terénního auta a vyrážíme směrem 
k jedné z několika místních střelnic. „Žádná jména, žádné hodnosti," žádá drobný ústupek novinařině v chystaném textu podsaditý kapitán, kterého jediného mohu jmenovat.
Další závora, teď už naostro varující, že tady by mohlo jít o život. A teď už i skuteční chlapi se samopaly nejen u vjezdu.

Na kraji lesa se objevuje rojnice vojáků. Před hodinou padla na podstatné části Českokrumlovska mlha. Ráno bylo ještě jakž takž, skoro slunečno. A najednou vám po třiceti metrech zmizí z dohledu i pásový transportér. Vojáci procházejí kolem a mizí 
v mlžném oparu.

Byla to část vojáků lehké výsadkové brigády Ozbrojených sil Belgie. Výcvik, či chcete-li cvičný útok, začal už zhruba dvě stovky metrů 
za námi, v zamlženém lese. Belgičané z něj vyrazili směr otevřený prostor. To je pro vojáka vždy oříšek, pohybovat se v nekrytém terénu. Dnes jim mlha přeje alespoň částečně. Jsou krytí. Musí se ale popasovat s jiným problémem. Tak jako nepřítel nevidí je, nevidí ani oni jeho.

„Já jsem jim říkal, ať vyrazí dřív, nebo že jim pustím mlhu," halasí s úsměvem jeden z českých důstojníků, který se právě vynořil z pozorovacího bunkru.
„Vy?" ptám se.
„Jistě. Pojďte se podívat," odpovídá a v očích mu hrají všichni čerti.
Vede mne po schodech dolů, do betonové stavby. Jedna místnost, druhá, do třetí už nejdeme. Zastavujeme se, vidím dvě plochá okna těsně nad venkovním terénem, pod nimi něco na způsob velína či mixážního pultu.
„Vidíte, tady mám na to tlačítko," ukazuje. Má pravdu. Mezi několika ovládači je jeden, u něhož je nápis mlha.
Přichází belgický důstojník a zvědavě mi nahlíží přes rameno.
„What is it?" ptá se.
„Co je to? This is the fog. To je mlha," směje se od srdce Čech.

Belgičan přikyvuje s úsměvem, který naznačuje, že chápe, že to asi bude vtip, ale… kdoví? V jeho očích vidím přece jen mírnou nejistotu nezvyklou na český humor. Odchází předat jakési povely vysílačkou.
A my alespoň víme, odkud se ovládá počasí na Českokrumlovsku. A třeba i jinde. Pak se není čemu divit, že meteorologické předpovědi občas nevychází.
„To je nové zjištění i pro mne," reaguje s úsměvem později přednosta Vojenského újezdu Boletice Karel Trněný.

O několik kilometrů dál budou Belgičané zhruba za hodinu čekat na takzvanou vzdušnou podporu, tedy 
v tomto případě na letadla Armády České republiky. Ty bude potřeba ze země navigovat a navést přesně na cíle, které je nutné zničit. Prý poradí i v té boletické mlze.
„Tento prapor už u nás cvičil v jarních podmínkách. Teď chtěli Boletice využít v zimě. A jsou maximálně spokojeni," říká kontaktní důstojník Jaroslav Tůma.

Letošní zima Belgičanům skutečně přeje. Když vjedete do boletického újezdu, máte pocit, že jste ve zcela jiném světě. Nejen kvůli zbraním, ale i kvůli počasí. Nadmořská výška je tu totiž podobná vrcholkům kopců kolem Lipna, a zatímco jinde je skoro jaro, tady vládne skutečná zima.  Místy tu najdete i půl metru napadaného sněhu, a protože hned v prvních dnech cvičení šumavské počasí nížinné Belgičany řádně potrápilo, všechna belgická auta jezdí vzorně s navlečenými řetězy.
„Velitel belgické brigády konstatoval, že boletický výcvikový prostor je větší, než všechny výcvikové prostory 
v Belgii dohromady. Mají tady navíc kompletní zabezpečení a možnosti pro trénování všech svých zbraní najednou," okomentoval Jaroslav Tůma.

Při rozloze přes dvě stě kilometrů čtverečních se není třeba takovému obdivu divit.
Za výcvik zaplatí belgická armáda do našeho státního rozpočtu částku v rozmezí čtyř až čtyři a půl milionů korun podle skutečně poskytnutých služeb. Pro region přítomnost vojáků belgické armády znamená i přínos 
pro místní ekonomiku a podnikatele ve formě poskytovaných služeb, zásobování, a to i v době osobního volna vojáků. Vždyť i ty řetězy na auta si narychlo kupovali vojáci až tady.
Přejíždíme ze střelnice 
do hlavního štábu belgických vojáků. Výsadkářská jednotka pochází z vyhlášeného lázeňského města Spa. Díky tomu, že tyto lázně navštěvovala hojně belgická královna a velmi to dávala ve známost, přešel tento název všeobecně do lázeňského povědomí. Spa jsou tedy dnes takřka každé lázně.
Ve štábu působí vojáci uvolněně.  „Have a nice day," zdraví a podávají pravici. Mějte hezký den. Jak vidno, dá se hezký den udělat i za nepřízně počasí.

Se smíchem vzpomínají na to, jak jim o víkendu jedno 
z dva a půl metru vysokých terénních aut takřka celé zmizelo pod ledem na jedné 
z boletických tankových cest. 
Z vody je pak dostávali šest hodin.
Může se jen někam a jen někdy

Ačkoliv jsme jezdili po boletickém újezdu skoro dvě hodiny, pozdější pohled na mapu ukázal, že náš rover křižoval zhruba v desetině celého prostoru. Jsou místa, kam se dostane turista. Je to několik cyklostezek a tras hlavně po obvodu újezdu a povolenky k vjezdu je možné si vyjednat na boletickém újezdním úřadu. Pak jsou místa, kam se dostane reportér. To bývají většinou pozorovatelská stanoviště na střelnicích.
A jsou místa, kam se v Boleticích nedostane, krom vojáků, nikdo.
A není radno se o to ani pokoušet. Podle přednosty Vojenského újezdu Boletice Karla Trněného, kontroluje obvod prostoru Vojenská policie. Kromě blokové pokuty nebo správního řízení si každý, kdo by chtěl do prostoru proniknout bez povolenky 
a mimo přístupná místa, koleduje ale o větší problém. Tady se totiž skutečně střílí. A velmi často ostrými.
Všechny střelnice jsou situované do několika údolí nebo proti svahům kopců, takže podle vojáků je vyloučeno, aby šla nějaká střela mimo vojenský prostor. Tomu by se dalo i věřit, vždyť například střelnice na Třebovicích má na délku šest kilometrů.
I tyto střelnice však mají ještě svá okolní ochranná pásma, jejichž velikost propočítávají odborníci podle typů zbraní, náměrů, pojezdových drah bojových vozidel nebo použité munice.
„Podle toho se vypočítá i velikost ohroženého prostoru. Ten pak při ostrých střelbách uzavíráme také," shrnul přednosta Vojenského újezdu Karel Trněný.