Sekání louky bylo moc náročné, tak založil les

V podkroví se tu rodily osudy Králových ze Života na zámku, příběhy Náměstíčka a Návsi i potíže čtveřice žen, které podnikaly v Cukrárně. Scénárista Jan Míka často píše na chalupě ve vesničce Hlavňov poblíž Soběslavi. Musí se ale také starat o trávník a bojuje s krtkem.

Stavení bylo odjakživa nedílnou součástí Míkova života. Zde se narodil a strávil dětství. „Dům vždy patřil naší rodině. Otec vyprávěl, že to tu ve čtrnácti letech stavěl se svým otcem, takže je to asi stoletý barák," vypráví scénárista.

Dětství v Hlavňově nemělo podle jeho slov žádnou chybu. Dodnes rád vzpomíná na spoustu kamarádů i to, jak se brzy vstávalo a za každého počasí chodilo do školy vzdálené dva kilometry. Ačkoli ho pak jeho práce zavedla do různých koutů republiky, na jih Čech se vrátil. „Nastěhovali jsme se sem se ženou na počátku 80. let. Otec už byl totiž nemocný a nemohli jsme ho tu nechat samotného. Když později zemřel, nedovedl jsem si představit, že bych chalupu prodal," vysvětluje Jan Míka.

Nyní má sice zároveň byt v Táboře, ale na venkov jezdí velmi často. „Jakmile prostě cítíme, že by nám bylo dobře tady, jedeme sem. Jsem už minimálně dvacet let na volné noze, takže se u nás slévají dovolené, prázdniny, víkendy a všední dny. Můžeme se svobodně rozhodovat, kde budeme, a pracovat se dá i tady," popisuje Jan Míka.

Pionýra nebo koně

Chalupu zhruba před dvaceti lety také s manželkou opravili. Do velkých změn se ale nepouštěli. Chtěli zachovat vesnický styl, a tak pouze upravili vnitřní prostory a  na půdě vybudovali podkrovní místnosti. Ponechali si i původní hospodářské budovy. „Teď je tam asi jako v každé stodole hlavně harampádí, tedy věci, které nechceme vyhodit, ale zároveň je nepoužíváme," dodává scénárista.

Stodola ale měla už i mnohem větší význam. Sloužila jako maštal a skladiště sena a slámy, když si Míkovi pořídili koně. „Syn tenkrát přišel s tím, že chce buď pionýra nebo koně. Tak jsem si řekl, že než aby se zabil někde na silnici, bude lepší ten kůň. Několik let jsme ho tu měli a jezdili na něm, ale pak děti odešli studovat a už to nemělo cenu. Nakonec jsme ho alespoň prodali kamarádce, abychom se na něj pořád mohli chodit dívat," vzpomíná Míka.

Rodina měla navíc podle jeho slov v Hlavňově i zajímavé prvenství. Podílela se na rozvoji cyklistiky. „My jsme si tady jako první pořídili kola. Velmi dobře si vzpomínám, jak na nás tehdy řidiči koukali, a mysleli si, že musíme být strašně chudí, když nejezdíme autem. A dneska má kolo každý," směje se scénárista.

Pobyt na chalupě pro něj ale znamená i spoustu práce. Nejnáročnější je sekání trávy. Jan Míka takto musí pečovat nejen o malý dvorek, ale především o velký pozemek před domem. To zabere vždy celé odpoledne. „Nejstrašnější je, že za tři dny už by to pomalu potřebovalo pokosit znovu. Navíc tu bojujeme s krtkem, takže člověk pak na traktůrku jenom drncá," říká.

Aby si ulehčil práci, část rozlehlé louky proměnil v les. „Chtěl jsem trochu zmenšit plochu k sekání, tak jsme tu vysadili jehličnaté stromky. Ze začátku byly sice tak malinké, že jsem si pletl doubek se šťovíkem, ale dnes už je to vysoký okrasný lesík. Dokonce se tam objevují houby a každý rok si odtud bereme vánoční stromek," dodává.

Naopak nezdarem skončily pokusy o pěstování plodin. Míkovi sice vysadili kedlubny i jahody, ale protože  na chalupu jezdí nepravidelně, záhony byly brzy plné plevele. U domu tak nakonec rostou jen jabloně, třešně a obrovské ořešáky.

Hlavňovská chalupa je pro Jana Míku i místem, kde se věnuje svému zaměstnání. Scénáře píše v pracovně v podkroví. „Zkoušel jsem si vzít počítač i ven, ale tam mě to ruší. Vadí mi i mouchy, takže se radši prostě zavřu do pokoje. Navíc jsme se naučil vždy ráno vstát a do oběda pracovat. Zvlášť když jsem psal dlouhé seriály, tak to jinak nešlo," doplňuje.

Jan Míka je mimo jiné autorem Života na zámku, Náměstíčka, Návsi a nejnověji Cukrárny. Náměty ke všem těmto seriálům pocházejí z jeho hlavy, nikdy však přesně neví, kam se příběh rozvine. „Vzniká to postupně během psaní. Samozřejmě mám nějakou hrubou představu, ale předem netuším, co mě ovlivní. Například u Života na zámku jsem jen věděl, že půjde o rodinu, která nejdřív nemá nic a pak bude mít zámek. To byl takový hec, jestli to zvládnu věrohodně napsat, protože to bylo v té době nemyslitelné," komentuje.

Na zámek z hecu

Děj jeho nejznámějšího díla navíc pak ovlivnili i samotní diváci. Jakmile totiž seriálová rodina Králových získala zámek, někteří se přestali dívat. „Asi se trochu projevila česká závistivost. Sledovanost klesla a televize mi řekla, že musím Královy zase o zámek připravit," vysvětluje Jan Míka.

Prvním čtenářem jeho scénářů je manželka Táňa. Ta obvykle vychytá drobné nesrovnalosti a dá pozor třeba na to, aby autor náhle nepřejmenoval postavy nebo se nedopustil jiných prohřešků. Poté dílo už putuje k režisérovi, hercům a dalším lidem. Jan Míka se občas přijde podívat i na natáčení. „Ale nemám to moc rád. Natáčení je nuda, zdánlivě nic se tam neděje, všichni pořád na něco čekají a já jsem zvyklý, že na papíře to furt běží," popisuje.

Před nedávnem spisovatel odevzdal novou knihu. Na další pracuje. O tom, zda by si chtěl ještě zkusit seriál, není pevně rozhodnut. „Tvrdil jsem, že po Cukrárně už nikdy, ale to říkám vždycky, takže už za sebe neručím. A druhá věc je ta, že seriál se zkrátka neodmítá," připomíná.

Ve volném čase po práci se věnuje hlavně péči o chalupu. Dřív také rád chodil s manželkou na procházky do lesa nebo například na Choustník, teď ho ale zaměstnávají především vnoučata. Potomky má totiž stále nablízku. Dcera Naďa si postavila rekreační domek přímo na rodinném pozemku v Hlavňově, syn Jan sem zase často jezdí z Tábora.

Jan Míka se proto nebojí, že by chalupa někdy přestala nosit jeho jméno. „Rozhodně bych chtěl, aby dál patřila naší rodině. Myslím ale, že už i moje děti jsou tady na tom celkem závislí, vytvořili si k tomu vztah, takže snad nemusím mít strach," uzavírá.