Pátrání po filmových lokacích a komparzistech rodinného snímku Na startu je delfín bylo jedno 
z nejnáročnějších v tomto seriálu. Mnoho využitých míst nám zůstalo utajeno. S jistotou lze tvrdit, že štáb režiséra Jaromíra Borka (známý je jeho film Cena medu z roku 1986) si pro sportovní prostředí mladých plavců vybral bazén ve Strakonicích. Proč? Protože byl zhruba dva roky nový a vypadal velmi moderně.

Také venkovní část bazénu ve Strakonicích „vytěžili“ filmaři. Hlavní hrdina se tu pokouší uplavat nominační limit.Pamatuje si to tehdejší architekt filmu a dnes rektor Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Jindřich Goetz. „Využili jsme vnitřní i venkovní část, vlastně celý komplex. Moc jsme prostor upravovat nemuseli, film byl natočen tak, jak to tam tehdy bylo. Vím, že jsme chtěli točit v jižních Čechách a na obhlídkách jsem strakonický bazén objevil. Přesně vyhovoval našim potřebám. Jižní Čechy jsem měl už v tu dobu dobře nachozené," vzpomíná Jindřich Goetz. Ten poprvé pracoval na filmu v Jihočeském kraji už v roce 1961 na titulu Trápení režiséra Karla Kachyni (Písecko).

Historie strakonického bazénu se začala odvíjet před desítkami let. Zkušební provoz tu začal prvního října 1972. V době vzniku ho tvořily velká krytá hala s bazénem 25x15 metrů, dva dětské nekryté bazény, jeden nekrytý bazén pro dospělé, šatny, sociální zařízení, bufet, strojovna a technologie. Kompletní areál byl otevřený prvního května 1973. V době natáčení byl tedy bazén stále ještě „mladíkem".

Na to, že pražští filmaři skoro před čtyřiceti lety bazén na několik dní obsadili, si pamatuje někdejší vedoucí střediska plavecké výuky ve Strakonicích František Ředina. „Vím, že to tu bylo, ale my jako plavci jsme do toho moc nevstupovali. Řekl bych, že nikdo z našeho oddílu tam ani nehrál v komparzu. Štáb po nás vlastně nic nechtěl, ani dubléra hlavního hrdiny pro případ, kdyby neuměl pořádně plavat styl delfín," sdělil dnes sedmasedmdesátiletý František Ředina.

Táborový závod se odehrál na rybníce Hubenov u Kocelovic. Molo a plavecké  dráhy nechala postavit produkce.Když naštvaný hlavní hrdina uteče z městského oddílu a tráví čas na venkově u babičky, přesunula se produkce filmu k rybníkům na Blatensku. Bývalý zaměstnanec rybářské společnosti ve Lnářích Jan Kurz pomohl Deníku identifikovat, že Honza trénuje a pak marně soupeří 
s ostatními na rybníku Hubenov. Ten leží dva kilometry od obce Kocelovice a přibližně devět kilometrů od Blatné 
v severozápadní části okresu Strakonice.

Architekt Jindřich Goetz si vybavuje prázdninovou atmosféru natáčení. „Šlo o to najít hezká místa, což se, myslím, podařilo. Pamatuji si, že to léto jsem toho měl hodně, dělal jsem na čtyřech filmech najednou, například na Jáchyme, hoď ho do stroje na Písecku nebo na Noci oranžových ohňů," řekl architekt Jindřich Goetz.

Co se týče filmových staveb, za úkol měl postavit na hladině rybníka dřevěné startovací molo a vymezit bójkami plavecké dráhy.
Zdejší krajinu krásně nasnímal kameraman Jaromír Šofr, který je dodnes aktivní a nedávno dotočil Menzelův snímek Donšajni.  Ten vznikl v Táboře a budeme se mu někdy příště věnovat.

Malou roli chuligána si zahrál disident Vlastimil Třešňák

Chuligán se odbíhá ukrýt po rvačce. Roličku venkovského zlodějíčka a pobudy, který se  v jednu chvíli popere s hlavním hrdinou Honzou na břehu rybníka, dostal úplnou náhodou disidentský folkař  Vlastimil Třešňák. Tehdy mu bylo asi čtyřiadvacet let. V ději se  jako chuligán mj. domnívá, že ho chlapec udal Veřejné bezpečnosti.

Film vznikl už na začátku sedmdesátých let minulého století a v té době už měl protirežimní spisovatel, písničkář,  skladatel, textař, malíř a fotograf potíže s komunisty.   Později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. V roce 1982 ho režim donutil odejít do exilu. Po pádu komunismu se v roce 1995 Vlastimil Třešňák vrátil.

Filmaři vůbec netušili, že obsadili disidenta. „To jsem dělal kulisáka na Barrandově a zrovna se tam točil nějaký film o plavcích a režisér nebyl spokojený s těmi, kdo přišli na konkurs na chuligána. Pak si všiml mě a já to zkusil a roli získal. Když byl film hotov a poslán na festival, zjistili z hrůzou, kdo jsem, ale to už se nedalo nic dělat," takto na svém angažmá ve snímku Na startu je delfín umělec vzpomíná v knize To je hezký, ne? Soubor postřehů, vzpomínek, úvah a příběhů 
s ním sepsal Ondřej Bezr.