Přitom násilník může být na první pohled skutečný sympaťák. Zvlášť pro děti je domácí násilí nebezpečné. Trpí jím totiž dvakrát. Z malých obětí mohou vyrůst i agresoři. O domácím násilí jsme si povídali s probačním úředníkem Pavlem Pokorným, který se ve své praxi setkává hlavně s pachateli domácího násilí.

Co si máme pod pojmem „domácí násilí" představovat?
Základní charakteristikou je, že jde o násilí opakované a je to uplatňování moci proti druhému, který žije s agresorem v jedné domácnosti. O domácím násilí nemluvíme v případě, že doma pane jedna facka, ale víckrát se to nezopakuje. Důležité je právě to opakování a pak také vývoj. Jednou jde o slovní agresi, kterou příště doprovází i nějaké fyzický atak. A hlavně, vždy je to jednostranné. Nepatří sem tedy tzv. italská domácnost, kdy muž zařve na žena, ta mu dá facku, on jí praští pánvičkou a ona ho kopne.

Domácí násilí je uzavřené v rodině. Může být mezi otcem a synem, synem a babičkou, synem a sestrou, mezi mužem a ženou. U poškozené strany se postupně vypěstuje syndrom týrané osoby. To znamená, že oběť o násilí nemluví. Když dojde na vyšetřování, tak se často zastává agresora, omlouvá ho.

Protože oběť domácího násilí často svého agresora brání, je asi těžké jeho odhalení i řešení…
…právě to je velký problém. Domácí násilí páchají v 97% muži na svých partnerkách, i když se najdou i případy, kdy ženy týrají své muže, je to málo časté. Žena většinou přestává chodit do práce. Pachatel jí často řekne, že si stejně vydělává jen pár tisíc, tak ať je doma. A ona se uzavře v domácnosti. Takový pár často postaví dům, kolem něho vysoký plot, aby jim sousedé nekoukali do soukromí. Když se u týrané ženy vypěstuje syndrom oběti, je dokazování víc než složité. Není neobvyklé, že oběť domácího násilí tvrdí, že se zranila sama, jen aby zachránila agresora před trestním stíháním.

Když muž svou partnerku opakovaně bije v opilosti a ona to řeší třeba tím, že se odstěhuje k rodičům, v takovém případě se o domácím násilí nedá mluvit?
Určitě jde o domácí násilí, které je naštěstí řešeno i aktivitou oběti. Slyšel jsem příběh o tom, že partner byl divočejší povahy, svoji partnerku několikrát zbil, zfackoval. Žena šla k rodičům a o problému jim řekla. Její otec a bratři se zvedli, došli k tomu agresorovi a vysvětlili mu „ručně-stručně", že tohle jejich sestře, dělat nemá. Od té doby se to už nikdy neopakovalo. Nelze toto řešení plošně doporučit, ale myslím si, že existují případy, kdy to zafunguje.

V tomto případě bylo štěstí, že si agresor včas uvědomil, že pokračovat tímto způsobem, pro něj bude velmi nevýhodné. Zkrátka ho to také bolelo a s agresí přestal a vztah pak roky fungoval dobře. To je ale velmi světlá výjimka. Obvykle je vývoj takový, že násilí fyzické doprovází i týraní psychické. Často dochází i k sexuálnímu násilí. Žena, která v takovém vztahu setrvává, ztrácí i sama před sebou hodnotu. I intimní věci pak probíhají v jiném řádu.

Celé je to spojené i s ekonomickým útlakem. Manželka nemá žádné peníze a tím se stává závislou, jak finančně a existenčně, tak také psychicky. Oběť často vnímá agresora jako někoho, kdo jí zajišťuje existenci, jako živitele rodiny. Pomoci takové oběti je pak velmi náročné. Její šance a potenciální síla je v tom, že může říct konec a vše nahlásit. Ale syndrom oběti způsobí, že právě toto žena neudělá.

Je něco, co by ženě v takové životní situaci mohlo pomoci? Může někdo z okolí nějak přispět? Rodina, kamarádka?
To je těžké. Nelze nikomu nutit pomoc. Nepomáhá ani přemlouvání. Pomoci může otevřený přístup, samotná nabídka pomoci, kdyby se žena sama rozhodla to řešit. Vyslechnout oběť, připomenout jí, že se může na nás obrátit. Těm, kteří chtějí týrané ženě pomoci, radím, aby jim alespoň posílali občas třeba pohlednici, vzkaz a připomínali, že je mohou kdykoli vyhledat.

Pokud má týraná žena děti, bývají právě ony důvodem, k tomu, aby problém řešila. Naděje na záchranu je vysoká, ale jen v případě, že oběť chce a spolupracuje s rodinou a úřady. Stává se bohužel, že například lékař podá trestní oznámení, ale poškozená zapírá, odmítá vypovídat, nechce, aby šel agresor do vězení. Týraní se mohou obrátit na Bílý kruh bezpečí, intervenční centra. Možnost pomoci vždycky je, pokud ji oběť chce.

Pomohlo by týrané ženě, kdyby jí třeba kamarádka pozvala na týden k sobě, aby si odpočinula, uklidnila se, rozmyslela se, co dál?
Určitě. Tohle by pomohlo. Když není oběť v kontaktu s agresorem a má odstup, dokáže o problému lépe uvažovat a mluvit, zhodnotit. To je velká pomoc. Problém je v tom, že při domácím násilí se rodina uzavírá a kontakt právě třeba s kamarádkami agresor znemožňuje.

Jsou i případy, že jednoho dne se týraná žena vzbudí a najednou je něco jinak, najde v sobě sílu a odejde. Někdy to udělá úplně sama, zkrátka se v ní něco zlomí a přestane se bát. To samé může způsobit podaná pomocná ruka nebo nějaký impulz z vnějšku. A čím dřív se násilí utne, tím lépe.

Jak byste charakterizoval agresory a původce domácího násilí?
Často jsou to sympaťáci, do kterých by to člověk vůbec neřekl. Jsou to lidé dvou tváří. Při delší komunikaci můžete vidět náznaky toho, že oni musí mít vždy pravdu. Jsou to ti, co vidí věci správně, jsou arbitři toho, jak se má žena chovat, co si má myslet. Situaci doma drží agresoři pevně ve svých rukou. Na veřejnosti zas tolik agresivně nepůsobí, ale i tam ví přesně, jak co má být. Často chtějí mít moc a chtějí jí také uplatňovat. Takový manžel rozhoduje i o tom, co si manželka vezme na sebe, kam půjde a kam nepůjde a co bude dělat. Svojí moc absolutizuje.

Pro děti žijící v takové rodině musí být situace velmi náročná…
…pro děti je několik rizik. V souvislosti s domácím násilím je častý jev, kterému se říká transgenerační přenos. Když totiž dítě vyrůstá v domácnosti, kde je agrese na denním pořádku, naučí se, že takhle je to vlastně normální. Dítě si pak může myslet, že takovým jednáním si běžně otec zřídí v rodině pořádek. Tak vyrůstá z týraného dítěte dospělý agresor nebo budoucí oběť. Pokud jde o kluka, začne mít často také sklony k agresivitě. U holčiček je problém největší. Ty když vidí maminku, jak schytá rány, zvedne se ze země, utře si krev a jde zase luxovat a utírat prach, tak se může stát, že si partnera pak hledá podle otce.

Pro týrané ženy je často právě toto motiv pro odchod ze vztahu. Najdou v sobě zbytek síly, když si uvědomí, že se kvůli nim později i jejich dcera může nechat bít. Slyšel jsem jeden příběh domácího násilí, kdy se žena nechala bít od muže více než 16 let. V rodině vyrůstala i dcera, která už téměř v dospělosti pak řekla mamince: „mami, jestli od táty neodejdeš, tak ti uteču a už mě nikdy neuvidíš". A protože pouto matky s dcerou je pevnější než ženy s partnerem, tak ta žena dokázala kvůli dceři agresora po letech opustit.

Existují i případy, kdy domácí násilí páchají ženy na mužích?
Určitě ano. Nechci to vůbec bagatelizovat. Ale k soudu se takových případů nedostává tolik. Myslím si, že je to tím, že když už by žena páchala násilí na svém muži, tak ten by se to velmi styděl říct. Je to pro muže velmi ponižující. A také statistiky ukazují, že muž je obecně silnější než žena a asi trochu agresivnější. Ženy jsou spíš agresivní verbálně.

Jak domácí násilí prožívá a vnímá agresor?
Když se dostane do stresové situace, stoupne mu tlak, rozbuší se mu srdce, vidí tzv. rudě v situaci, kterou on považuje za problémovou. A zaútočí. Často udělá něco, co by do sebe vůbec neřekl. Pak přichází zase fáze, kdy toho lituje. V cyklu domácího násilí pak nastane doba usmiřování. Tohle období připomíná líbánky. Je to okamžik, kdy se agresor ženě omlouvá, říká, že on to tak nemyslel, že ji miluje. Ta pak vidí tu přehnanou lásku a odpouští mu. Často může dojít k tomu, že on ji následně začne psychicky vydírat a říká: Ty to přece nemůžeš nahlásit. Protože mě by zavřeli a ty bys přišla o děti, protože bys je neuživila.

To všechno, když si týraná žena poskládá, tak to, že ona sama trpí, není to nejhorší a dokáže to snášet. Navíc on to vlastně udělal z lásky a ona si to možná i trochu zaslouží, protože to vyprovokovala. Zůstala jí třeba jedna neumytá vidlička ve dřezu a ona ví, že to se přece nedělá, protože nádobí se umývá celé. Je to začarovaný kruh.

Stává se, že agresivní muž se sám vyděsí tím, co udělal a vyhledá pomoc?
Není to časté, ale stává se to. Jsou například psychoterapeutické skupiny pro agresory, kteří s touto svojí stránkou chtějí pracovat a změnit se. Bývají tam i muži, kteří nebyli za agresi odsouzení, jen vědí, že je potřeba to včas řešit. Agresoři ohrožují určitým způsobem i sebe, svou rodinu a mohou z toho být zoufalí. Je dobré vyhledat například Centrum pro rodinu. Pokud násilník vnímá, že jedná špatně a chce se změnit, je to výborné.

Většina násilníků ale nevidí na svém chování nic špatného. Jak je to možné?
Často mají zvláštní představu o vztazích v rodině. Myslí si, že partnerka má poslouchat a že si svou manželku mohou určitým způsobem dovychovat. Někdy dochází ke znásilnění, protože muž má pocit, že takhle je to běžné a že jen jeho žena to nechápe. Týraná žena mívá také posunuté vnímání. Často si až zpětně uvědomí, že nejen že byla mlácená, týraná, vydíraná, stresovaná, ale i několikrát znásilněná vlastním manželem. Dokud je v takovém svazku, často si myslí, že to k tomu patří. Oba mají posunuté vnímání. Často ani jeden úplně neví, jak by vztah měl vypadat, a překračují hranice. To, jestli se člověk stane agresorem nebo obětí, ovlivňuje velmi jeho výchova.

Jak tedy nevychovat z dítěte agresora ani oběť?
Dítě, tak jako i pak dospělý, má mít své hranice, za které nikoho nepustí. A rodiče by to děti měly učit. Dítě, které jeho rodiče nerespektují, snadněji pak dovolí v dospělosti také partnerovi, aby ho nerespektoval. Setkáme se pak s tím, že agresor říká své oběti i to, co si má obléci. Zpočátku to působí nenápadně a neškodně. Během chození, řekne partner, tohle si neoblékej, vypadáš v tom hrozně. Ona může mít pocit, že on to s ní myslí dobře. Běžně by člověk řekl stop.

Člověk, který je vychovaný si své hranice hájit, dokáže při první facce ve vztahu, říct konec. I když, to možná zní radikálně. Hranice a sebeúcta jsou důležité.

Pachatel domácího násilí může mít také určitou poruchu osobnosti. Například se setkáváme s chorobnou pořádkumilovností. Všechno musí být přesně srovnané, a nejen věci doma, ale i srovnané vztahy, děti. V jedné takové domácnosti jsem byl a nestačil jsem se divit. To byl vyleštěný dům, obrovské množství hraček bylo srovnáno jako na vojně a ten člověk se mi nejdříve omluvil, za to, že nemají uklizeno. Partnerka pak těžko splní jeho požadavky na úklid.

Agresor bývá často pracovitý, mívá silný vztah k majetku, je hrdý na to, že dokáže vydělat, postarat se o sebe i o rodinu. Svoje věci mívá v pořádku. A často si najde k sobě osobou, která od malička postrádá sebeúctu. Žena, která si od dětství po dospělost nechá od rodiny do detailu diktovat jak se má chovat, co má dělat. Týrané ženy postrádají rozumnou míru zdravé sebelásky. Je potřeba, aby se žena měla ráda a nenechala se bít a byla k tomu vychovávaná od dětství. Pokud se toto nepodaří, je těžké zdravě dospět. Patologický vztah pak dokážou považovat za běžný.