„Naposledy jsem v tom ruksaku měl i duše a nějaké klíče, ale ty jsem zapomněl,“ přiznává s úsměvem závodník, který přijel do Strakonic až od Nového Jičína.

Jeho motorka prý byla pro šestidenní původně přímo navržena. „Je z roku padesát jedna. Bylo jich vyrobeno jen pár kusů. Tuším, že kolem padesáti, ale nikdy jsem se k přesnému číslu nikde nedopátral,“ prozrazuje František Horák. Motorku našel pod spadlou střechou domu na Moravě. Měla rozbitý motor a byla zrezlá. Před dvanácti lety ale prošla jeho šikovnýma rukama a dnes z ní dostane i 130 kilometrů v hodině. „Jezdím ale pomalu, pohodičku, tak osmdesát, devadesát a ve svém věku zkouším, co vydržím,“ vzpomíná Horák na své vyjížďky po Tatrách, krásách Čech i cestu přes Rakousko.

Po takových kilometrech mu Soutěž Šumavou, která vede po trase dlouhé téměř 140 km, nedělá problém. „Minule jsem si sice nedojel pro žádné umístění, ale dorazil jsem do cíle…“, říká spokojeně. Pro Františka Horáka i většinu ostatních závodníků je na takových akcích nejhezčí potkat se s přáteli, kteří mají stejné zájmy a svět kolem jednostopých krásek je pro ně většinou celoživotním koníčkem.

„Já první motorku koupil před patnácti lety. Dnes jich mám sedmdesát. Například Péráka, za kterého jsem původně dal pět tisíc korun. Dnes ho nabízejí v nálezovém stavu za padesát tisíc. Také motorku Ravat francouzské výroby a ještě v původním stavu mám motorku Triumph z roku 1914. Má původní linkování, znaky a nálepky ze závodů na ostrově Man v Indianapolis. Koupil jsem ji v Mannheimu na burze a dal za ní tehdy celé své stavební spoření. Bylo to čtvrt milionu,“ chlubí se hrdý majitel.

Podporu pro svého koníčka má prý i u rodiny. „Jinak by to ani nešlo. Na motorce se mnou jezdívala i má manželka, která tomuto sportu také fandila. Já měl Péráka a ona ČZ 125C. Dodnes mám její motorku ve svém muzeu,“ říká s nostalgií František Horák.

Lukáš Strnad