Okresní soud v Prachaticích návrh zamítl s tím, že od posledního rozhodování nedošlo na straně otce ani matky ke změně poměrů, a krajský soud rozhodnutí změnil jen snížením částek na každé dítě o 1000 Kč v období, kdy otec pobíral v Brně podporu v nezaměstnanosti ve výši 7043 Kč měsíčně. K zásadní odvolací námitce otce poukázal na předchozí rozhodnutí soudů a vyjádřil přesvědčení, že na otci lze spravedlivě požadovat, aby z diet ve výši asi 28 000 Kč měsíčně vyčlenil kolem 3500 Kč měsíčně na zajištění potřeb nezletilých dětí, když tato částka nemůže být do výše stanoveného výživného srážena v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí s ohledem na nízký čistý měsíční příjem otce.
Pan J. podal ústavní stížnost. Míní, že rozhodnutí soudů je v rozporu s účelem poskytování stravného a pravidly stanovenými zákoníkem práce. Upozornil, že vydělává 10 482 Kč měsíčně a že stravné z vyúčtování služebních cest plně spotřebovává výhradně v souvislosti s plněním pracovních povinností. Poskytováním výživného ve stanovené výši a splácením stále narůstajícího dluhu na výživném by mu nezbyly žádné prostředky na jeho základní potřeby.

Zákonné rozhodnutí

Ústavní soud (ÚS) zopakoval, že zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, představuje-li porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Za protiústavní považuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů v soudní praxi respektovaného výkladu. Stížností pana J. napadené rozsudky takovými vadami netrpí, řekl ÚS.

Ke stěžejní námitce stěžovatele, že zahrnutí cestovních náhrad do jeho příjmových poměrů pro stanovení výše výživného odporuje § 96 odst. 1 zákona o rodině, odkázal na své předchozí judikáty, když například v usnesení sp. zn. I. ÚS 996/11 řekl, že „názor, že by snad cestovní náhrady nebylo v principu možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče, by umožňoval extrémně nerozumné a nespravedlivé důsledky ".

Je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného podle zákona o rodině uváděly v život aplikací v jednotlivých případech, pokračoval ÚS a uzavřel, že Krajský soud v Českých Budějovicích při svém rozhodování ústavní práva stěžovatele neporušil. Stížnost pana J. odmítl jako zjevně neopodstatněnou. (I.ÚS 1012/15)