Zřejmě „pod tlakem doby“ pak pronajal v roce 1951 pan Tájek svůj mlýn včetně vodního díla osazeného Francisovou turbinou Hospodářskému družstvu skladištnímu a výrobnímu v Třeboni. (K dispozici je kopie bez podpisů účastníků.)

Osud nemovitosti v dalších desítkách let není dostupně zdokumentován. Každopádně v roce 1972 Průmyslový kombinát Dačice (PK) převedl správu části tohoto majetku na Komunální služby MNV (KS) v Lomnici nad Lužnicí a v roce 1978 další část na Povodí Vltavy.

V březnu 1986 pak prodal Okresní podnik služeb (OPS) v J. Hradci jako právní nástupce KS MNV Lomnice panu K. „technologické zařízení MVE a stavební materiál z bývalé strojovny“.

Panu K. pak po kolaudačních rozhodnutích ONV a MNV ke zprovoznění elektrárny v roce 1990 bylo do katastru zapsáno vlastnické právo k těmto nemovitostem.

Dva vlastníci?



V červenci 2000 Povodí Vltavy, a. s., jako povinný vydalo nemovitost oprávněné, restituentce paní P., a Pozemkový úřad dohodu schválil.
Na listu vlastnictví předmětné „stavby občanské vybavenosti bez čísla popisného“ se tak ocitly dvě rozdílné osoby.

Paní P. nato zažalovala o určení vlastnictví. Okresní soud v J. Hradci žalobu zamítl, když mj. dospěl k závěru, že při rekonstrukci budovy koncem 80. let původní objekt strojovny zanikl a pan K. na místě vybudoval stavbu novou včetně výměny turbiny. Navíc ve smlouvě o převodu majetku na Povodí Vltavy, založené u katastrálního úřadu, se zjišťuje, že nebyla převáděna strojovna s turbinou.

Krajský soud v Č. Budějovicích ale rozsudek změnil (7 Co 1872/2006) a určil žalobkyni vlastnicí nemovitosti.

Neplatná smlouva



Mj. konstatoval, že zmíněná kupní smlouva pana K. z roku 1986 nebyla registrována státním notářství, jak tehdy platnost podmiňoval občanský zákoník, a proto vlastnictví nebylo na kupujícího platně převedeno.

Převádějící OPS také nikdy spornou nemovitost nevlastnil – jeho právní předchůdce, KS MNV v Lomnici, v roce 1972 nenabyl od PK Dačice elektrárnu, ale kolnu na stavební parcele… Žádná jiná hospodářská smlouva o dotčené nemovitosti nebyla zjištěna. Proto PK Dačice převedl elektrárnu v roce 1978 platně na Povodí Vltavy.

K tvrzení žalovaného, že vlastně vybudoval novou stavbu, podnikl soud místní šetření, zadal znalecký posudek a dospěl k závěru, že provozovatel stavbu opravil, ale že původní dílo nebylo destruoováno. K výměně pevně zabudovaných zařízení v podzemním technologickém podlaží zejména turbíny, nedošlo. Pan K. při rekonstrukci pouze odstranil podstatnou část horního podlaží a zbudoval ji nově.

Soud uzavřel, že malá vodní elektrárna má natolik zvláštní charakter, že při jejích stavebních změnách nelze vycházet z běžné definice nadzemní stavby jako samostatné věci. Již zbudováním spodního technologického podlaží elektrárny bylo dáno dispoziční řešení vodohospodářské stavby, na němž dobudování horní části nemohlo nic změnit.

Odvolací soud neměl za prokázánu žalovaným tvrzenou výměnu turbíny s tím, že by tak došlo k destrukci spodní technologické části stavby, a ta zjištěna nebyla. Zařízení tak tvoří jeden stavební i technologický celek, jehož podstatné prvky z let před rekonstrukcí zůstaly zachovány.

K námitce pana K., že v doplňujícím ujednání smlouvy o převodu majetku na Povodí Vltavy byl text o zahrnutí i strojovny s turbinou dopsán převádějícím až během restitučního řízení, odvolací soud uzavřel, že to nebylo zjištěno.

Pan K. podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Také ten shledal, že malá vodní elektrárna je stavbou specifické povahy. Je třeba vždy vycházet z jedinečných skutkových zjištění ohledně předmětné stavby. Závěry, k nimž dospěl co do (ne)změny charakteru původní stavby krajský soud, označil NS za přiléhavě formulované, ve svých právních důsledcích výstižné a neodporující zákonu. Dovolání pana K. proto NS odmítl.