Za to mu soud uložil deset měsíců podmíněně na třicet měsíců. V opravných prostředcích obviněný namítal, že konstrukce vozidla neumožňovala v dané situaci takový rozhled, aby mohl poškozeného při couvání vidět. Tvrdil, že neporušil žádnou právní povinnost. Soudy prý nesprávně aplikovaly tzv. princip omezené důvěry v dopravě, podle kterého nemohl rozumně předpokládat, že při operování s vozíkem v prostoru, do kterého nemají ostatní zaměstnanci vstupovat, může dojít ke střetu s další osobou. Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání zamítl a dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR. (Podrobnosti Deník 20. července)
R. K. podal ústavní stížnost. Ústavní soud ale především zdůraznil, že mu nepřísluší provádění a hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V dané věci shledal, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná a nelze v nich spatřovat existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
ÚS konstatoval, že o vině stěžovatele bylo rozhodnuto na základě řádně provedených důkazů, především výpovědí a také kamerových záznamů z místa nehody. Ačkoli se v řízení prokázalo, že ostatní zaměstnanci společnosti včetně poškozeného byli informováni o nebezpečí střetu s vozíkem, bylo zároveň také prokázáno, že se v daném prostoru někteří zaměstnanci čas od času pohybovali, o čemž stěžovatel musel vědět. Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel měl před provedením manévru vzad povinnost se ohlédnout a pečlivě se tak přesvědčit, že za ním nikdo nestojí, a to i s ohledem na tvrzenou ztíženou viditelnost způsobenou konstrukcí tohoto vozidla. V tomto smyslu jim z pohledu ústavního práva nelze nic vytknout, uzavřel ÚS s tím, že stěžovatelem namítanou vyšší míru spoluzavinění poškozeným soudy zohlednily při ukládání trestu. Správně také poukázaly na to, že daná otázka bude hrát klíčovou roli v rámci řízení o náhradě škody.
Proto ÚS stížnost pana R. K. odmítl jako zjevně neopodstatněnou. (III.ÚS 2497/15)