Ladislav Pacovský zažaloval v roce 2002 o užívání této nemovitosti. Petit postupně obměňoval, vždy však s tím, že polovina domu s pozemkem a zahradou byla ve společném jmění manželů Pacovských. Tvrdil, že polovinu nemovitosti zakoupili po dobu trvání manželství ze společných prostředků.

Okresní soud v Č. Budějovicích žalobu zamítl. Uzavřel, že společné jmění zaniklo rozvodem a bylo vypořádáno rakouským soudem, přičemž litvínovický dům do něj zahrnut nebyl.

Podle českobudějovického soudu žalovaná prokázala, že dotčenou polovinu nemovitosti získala vypořádáním podílového spoluvlastnictví v roce 1992, přičemž prostředky na toto vypořádání nebyly společné s manželem Ladislavem, ale výlučně její vlastní – našla prý v domě vkladní knížku po otci. Před soudem jí to potvrdili dva svědci a zpráva ze spořitelny, podle níž zrušení knížky předcházelo asi o měsíc zmíněnému vypořádání podílových spoluvlastníků.

Žalobce tvrdil, že tatínek bývalé manželky tolik naspořit nemohl (suma nebyla ve zprávě spořitelny vyčíslena), a trval na tom, že prostředky na dům byly společné. Argumentoval vyjádřením Hany Pacovské v začátku řízení v roce 2002, že na pořízení poloviny domu přispěly obě strany společně. Namítal také rozporné údaje žalované o výši úspor na oné knížce, což Hana Pacovská vysvětlovala tím, že v první fázi, kdy šlo o právo užívání, o věci ještě hlouběji nepřemýšlela. Ujišťovala, že šlo o výherní vkladní knížku založenou v roce 1958, na niž přibývaly úložky po 400 měsíců a také výhra dvojnásobku.

Jako důkaz soud konstatoval i rozhodnutí rakouského soudu z loňského srpna, kdy byla zamítnuta žaloba Hany Pacovské „k rozdělení manželského spotřebního majetku“. V té se domáhala uložení povinnosti bývalému manželovi převést na ni polovinu nemovitostí v Rakousku, případně jí vyplatit odhadní cenu. Dále jí měl předat polovinu úspor a soud měl rozhodnout, že dům v Litvínovicích zůstává v jejím výlučném vlastnictví.

Rakouský soud zamítnutí odůvodnil tím, že nemovitosti v Rakousku už výlučně vlastní žalobkyně a měla by tedy bývalého manžela vyplatit. Jestliže si on už ale něco vzal ze společných úspor, pak „nula od nuly pošla“, jak by se snad dalo rakouské rozhodnutí nejstručněji podat. K domu v Litvínovicích pak soud uzavřel, že jej nepovažuje za společný majetek.


Pacovského právní zástupce před odvolacím českobudějovickým soudem ještě tlumočil zájem svého klienta na právu na dům v Litvínovicích ve prospěch zajištění budoucnosti svého syna, když v Rakousku už nic nemá.

Senát však rozhodnutí první instance potvrdil s tím, že zjištění okresního soudu má za správná a jejich hodnocení za bezchybné. Žalovaná prokázala, že polovinu nemovitosti zakoupila výlučně ze svých prostředků, a takový majetek nemohl přejít do společného jmění manželů, uzavřel senát. Důkazy, které o zděděných finančních prostředcích Hana Pacovská předložila, jsou věrohodné, protože stejně žalovaná hovořila i před rakouským soudem již v roce 2002, připomněla předsedkyně senátu v odůvodnění.

Proti rozhodnutí není řádných opravných prostředků.