Od Okresního soudu v Táboře dostal v dubnu 2011 třicet měsíců do věznice s dozorem za znásilnění a jeho odvolání krajský soud zamítl a jeho dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR.

Podle zjištění soudů obviněný 24. dubna  2010 kolem jedné hodiny doprovázel z kulturního domu pod vlivem alkoholu sousedku. Přinutil ji,  aby šli odlehlou pěšinou mezi zahrádkami, u potoka ji opřel o plot a začal líbat, čemuž sežena bránila. Přes nesouhlas ji osahával, povalil na zem, za použití síly ji svlékl, přes její odpor na ní vykonal soulož a donutil k orálnímu styku.

Obviněný, který v řízení nevypovídal, v opravných prostředích podrobně polemizoval zejména kolem znaku donucení a použití násilí, které podle něho v druhé fázi děje po povalení poškozené nebylo nijak konkretizováno. Aby šlo o znásilnění, musí pachatel překonat vážně míněný odpor. Sama poškozená svůj odpor charakterizovala jako chabý a blíže jej nespecifikovala až na odstrkávání a kousnutí do rtu (v prvé fázi) a silné tahání za vlasy (ve druhé fázi). Ze samotného průběhu pohlavního styku, který obviněný v podrobnostech popsal, je prý zřejmé, že s ním souhlasila. Mínil, že byl-li tedy odpor pouze předstíraný, nejde o donucení. Zpochybnil věrohodnost poškozené a kritizoval soud, že označil za účelovou výpověď jeho manželky o tom, že jí poškozená řekla, že to bylo oboustranné. Namítal také řadu údajných procesních pochybení, mimo jiné v protokolaci, v níž soud neprovedl nahradil požadovanou doslovnou citaci  obsahovým vyjádřením. Omezení svého práva na obhajobu shledal i ve skutečnosti, že na návrh státní zástupkyně byla vyloučena veřejnost. Přítomnost jeho dvou důvěrníků při výslechu poškozené zase soud zamítl s tím, že předtím byli přítomni jako veřejnost.

Když neuspěl u Nejvyššího soudu, podal ústavní stížnost. Znovu tvrdí porušení procesních předpisů, nezabývání se evidentními rozpory ve výpovědích poškozené, opakuje, že její odpor nebyl míněn vážně, že se stykem souhlasila a aktivně jej prožívala. Podle něhož došlo k obyčejné nevěře.

Jihočeské soudy nepochybily

ÚS po prozkoumání věci nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o zásadním a hrubém porušení procesních norem a které by současně znamenaly zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces či do práva na obhajobu.

K námitce procesní nevyužitelnosti výpovědi poškozené, která byla vyslechnuta po vyloučení veřejnosti bez účasti jeho důvěrníků, ÚS z obsahu protokolu ani z pořízeného zvukového záznamu nezjistil pochybení, které by výhradu stěžovatele odůvodňovalo. Pokud bylo rozhodnuto o výslechu poškozené v nepřítomnosti stěžovatele, má to oporu v trestním řádu. Z hlediska ústavního je rozhodující, že se tak stalo za přítomnosti obhájce a že stěžovatel byl po návratu do jednací síně s obsahem výpovědi seznámen a dostal příležitost se k ní vyjádřit.

K protokolaci hlavního líčení ÚS konstatoval, že odvolací soud ji k výhradám obviněného porovnal se zvukovým záznamem a zjistil, že na některé jeho námitky již okresní soud protokol opravil a v ostatním je přepis správný. V protokolu se zaznamenává podstatný obsah výpovědi slyšené osoby a o doslovné zaprotokolování výpovědi či její části stěžovatel či jeho obhájce nepožádali.

Nalézací soud si byl vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele (částečně podporované výpovědí jeho manželky) a na straně druhé výpověď poškozené, podporovaná nepřímými důkazy. Pokud po řádném vyhodnocení obou skupin považoval na rozdíl od stěžovatele věrohodnost výpovědi poškozené za plně zachovalou, nelze tomuto jeho řádně odůvodněnému dílčímu závěru z ústavního hlediska nic vytknout. Oba jihočeské soudy věnovaly hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. V jejich hodnotící činnosti nelze shledat libovůli. S jejich skutkovými závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud.

Proto ÚS stížnost S. D. odmítl.