Absolvovala jindřichohradecké gymnázium, Sociálně – právní akademii v Prachaticích a dálkově vystudovala v době, kdy byla na mateřské dovolené (má dvě děti 6 a 8 let), Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích – pedagogickou fakultu, obor sociálně právní. Jak vyplývá z rozhovoru, svou práci má ráda a nechybí jí pořádná dávka humoru.

Kdy začala vaše kariéra v uniformě?
Je to vůbec kariéra? Je to obyčejné zaměstnání, které dělám ráda. Do služebního poměru jsem nastoupila 1. července roku 1996 na obvodní oddělení, tedy k uniformované složce policie, a té jsem věrná doposud. Odešla jsem pouze na čtyři roky na mateřskou dovolenou a vrátila jsem se zpět, když mladšímu synovi byly 2 roky. Na vlastní kůži jsem poznala a odžila veškerou činnost obvodního oddělení od základu. Tedy od výkonu nočních služeb, směn až po administrativní zpracování skutků. Vloni jsem nastoupila do funkce zástupce vedoucího Obvodního oddělení PČR Jindřichův Hradec.

Koketovala jste již jako malá s myšlenkou stát se policistkou a kdo vás k této práci přivedl?
Kdy jsem byla malá? Já jsem odjakživa velká. Měřím 182 cm. V mém dětství, povšimněte si mého věku, nebyly ženy v policejní uniformě pro veřejnost běžnou součástí jako nyní. Nestávalo se, že bych na ulici potkala ženu v uniformě, tak jako nyní potkávají děti v Jindřichově Hradci mě, nebo mé kolegyně. Po ukončení studia jsem nastoupila na Městský úřad v Jindřichově Hradci a protože můj manžel je také policista, slouží u cizinecké policie, tedy viděla jsem jeho směnnost, prala jsem uniformu, viděla jsem jeho práci, napadlo mě to zkusit také, a toho rozhodnutí nelituji.

Nyní jste na postu zástupkyně vedoucího obvodního oddělení, v čem spočívá nyní vaše práce?
Jsem garant přestupkového řízení, to znamená, že zodpovídám za správný postup policistů obvodního oddělení při šetření a zpracování přestupků dle zákona 200/1990 Sbírky. Dále kolegům plánuji služby. Také zodpovídám za změny, když je třeba například při nemoci či mimořádné události operativně obsadit směny. V obvodním oddělení v současné době slouží 37 policistů.

Rovněž jsem, dalo by se říci, „provianťák“. Tedy zajišťuji materiální vybavení pro kolegy a činím jim zázemí pro výkon služby. Což v praxi znamená, když něco nefunguje, něco potřebují a podobně, tak to vyřizuji, urguji. Jsem prostě jejich zázemí.

A co kolegové? Jak se na ženu v uniformě, která jim navíc ještě velí, dívají?
Mě nezničí! S většinou z nich jsem prošla aktivní službou, kdy jsem byla jejich kolegyně v přímém výkonu. Znají mé možnosti a schopnosti. Nepociťuji tedy z jejich strany žádný náznak pochybností vůči mé osobě. Jsem si vědoma své odpovědnosti vůči nim, a ta mne motivuje. Chci, aby věděli, že se na mě mohou spolehnout, a to za jakýchkoliv i nestandardních okolností. Já jsem tady pro ně, ne naopak. Jsem tu abych jim pomohla ve výkonu služby, který není jednoduchý. Vím o čem mluvím, byla jsem v přímém výkonu několik let.

Přece jenom práce u policie je náročná i na čas, máte koníčky, rodinu, přátele?
Čas je deviza, kterou nikdo z nás nemá. Protože naše služba nekončí s koncem pracovní doby, ale až když máme hotovou práci. Je běžné, že v práci zůstáváme i o několik hodin déle po řádné pracovní směně, protože lidi, kteří podávají své oznámení, nezajímá, že „teď mi padla“. Já s nimi hovořím, pomáhám, dělám neodkladnou činnost, tak ji taky dokončím, a to nyní a ne až zítra, protože to už může být pozdě. Jsme služba pro lidi. V soukromí mi vydatně pomáhá rodina – manžel a babička.

A koníčka mám také. Je nezvyklé, aby žena mého věku měla sběratelskou vášeň, ale já sbírám pohledy měst a zemí. (Tak mi věnujte pohled ze své dovolené, prosím.)

Existuje něco, co vám jako ženě v práci komplikuje život a v čem vidíte výhodu?
Není rozdíl mezi ženou a mužem ve službě u policie. Nejsem nijak omezena. Dělám stejnou práci za stejných podmínek. A taky jsem nepocítila žádnou výhodu. Musím dokázat, že zvládnu vše, jako každý muž. Není omluva, jsem žena, nezvládnu to. Musím. A zvládnu. Ale to je v každém zaměstnání či oboru, ať se jedná o lékaře nebo manuálního dělníka. Práci nelze členit sexisticky.

Už jste někdy uvažovala o tom, že byste změnila zaměstnání? Jaké by se vám případně líbilo?
Tak nejraději bych byla rentiérem. Ale vážně, jsem spokojená. A změnu v současné době nechci. Vážím si své práce a kolegů.