Dovolatelka vytkla soudům, že se nevypořádaly s její obhajobou, že nebyla v době činu v postavení dlužníka vůči bance. Podle ní tudíž nemůže být pachatelkou přečinu poškození věřitele. Jako avalovi bianco směnky jí do doby řádného vyplnění směnky nevznikala žádná práva ani povinnosti, neboť „se nejedná o směnku jako takovou". Ručitelem se fakticky stala až po řádném doplnění směnky, k čemuž došlo až po namítaném darování pozemků dceři. Jednalo se přitom dál pouze o vztah „ručitele" a věřitele, nikoli věřitele a „dlužníka", jímž byla podle jejího přesvědčení stále obchodní společnost S.
Soudy měly rovněž přihlédnout k tomu, že dlužník, obchodní společnost S., postoupil veškeré své pohledávky v částce převyšující pět milionů korun ČSOB, a nebylo vůbec zkoumáno, jak věřitel s těmito pohledávkami naložil a zda se vůbec snažil svůj nárok uspokojit z nich. Současně připomněla nabídku okamžitého splacení poloviny dluhu dlužníkem, kterou však věřitel odmítl.
Opakovala tak obhajobu uplatněnou už před soudem prvního stupně. Ten zcela správně vyšel ze soudní praxe založené na zásadách teorie směnky z odborné literatury. Při praktické aplikaci práva ze směnky vůči avalovi, tj. směnečnému rukojmí, avalista není zavázán až sekundárně za osobu, za kterou se zaručil, ale sdílí stejné postavení vůči směnečnému věřiteli jako avalát. Jestliže tedy osoba oprávněná ze směnky využije svého práva a obrátí se přímo na avala a požaduje směnečné plnění, je tento povinen plnit bez ohledu na to, zda se předtím věřitel obrátil přímo na směnečného dlužníka, připomněl NS.
Obviněná poté, co podepsala směnečné rukojemství, se ocitla v postavení přímého dlužníka ze směnky vystavené obchodní společností S. ČSOB jako majitel směnky měla proto přímé právo požadovat plnění ze směnky od obviněné jejím zaplacením.
Rukojmí přejímá povinnost
NS připomněl, že v naprosté většině případů jsou vydávány směnky, v nichž chybí výše částky, jež má být zaplacena. Zejména v situacích, o jakou se jedná i v případě obviněné, tj. kdy směnka slouží k zajištění poskytnutého úvěru, není ještě v době jejího vydání zřejmé, jak vysoký bude dluh v době, kdy věřitel, resp. majitel bude požadovat splnění směnečného závazku. Přesto směnečný rukojmí svým podpisem na neúplné směnce přijímá povinnost plnit a je tudíž srozuměn také s tím, že konkrétní výše závazku, jenž mu ze směnky vyplývá, není při podpisu známa a bude teprve doplněna.
Námitky obviněné proti neexistenci závazkového vztahu mezi ní jako směnečnou rukojmí a ČSOB v době, kdy směnku podepisovala, NS odmítl. Obviněná se již v době vyhotovení směnky, bez ohledu na její neúplnost, stala přímým dlužníkem úvěrového věřitele a byla tak povinna plnit po doplnění směnky na požádání jejího majitele. Z provedených důkazů také jednoznačně vyplývá, že si byla svého závazku vůči bance dobře vědoma. V rámci jednání mezi obchodní společností S. jako dlužníkem a ČSOB o nespláceném úvěru provedla obviněná majetkové dispozice se svými pozemky z obavy před možností jejich použití ve prospěch věřitele, tudíž vědoma si svých povinností směnečného rukojmí. Již soud prvního stupně vyhodnotil počínání obviněné naprosto správně, v souladu s obsahem dokazování a v souladu se zásadami obecné logiky. Nejvyšší soud tak nemá žádnou pochybnost o trestní odpovědnosti obviněné za přečin poškození věřitele.
Jestliže banka nepřijala nabídku dlužníka, postupovala zcela pochopitelně, neboť podepsaní jednatelé, tj. i obviněná, podmiňovali splacení poloviny dlužné částky zrušením svého závazku směnečných rukojmí. Nelze se proto divit věřiteli, že odmítl nabízený způsob částečné úhrady své pohledávky za cenu ztráty jejího zajištění. Obviněná a druhý jednatel navíc stejným dopisem upozorňovali věřitele na obtížnou finanční situaci obchodní společnosti S., jejíž další podnikání označili dokonce za „ohrožené". Je zřejmé, že pohledávky dlužníka, na něž v dovolání obviněná odkazovala, nebyly způsobilé k vymáhání, resp. k uspokojení oprávněného. Jestliže se paní Martina zbavila svého majetku, který mohl být použit k úhradě části existujícího závazku, poškodila svého věřitele, neboť ve vztahu k němu byla v postavení přímého dlužníka, nikoli „ručitele", jak se snažila prosadit v dovolání.
NS proto odmítl její dovolání jako zjevně neopodstatněné. (5 Tdo 889/2013)