Namítá, že závěry znaleckého posudku vyplynuly předně z porovnání inteligence obou rodičů a jejich materiálního zázemí, přičemž nebyly dostatečně zhodnoceny vztahové vazby a emoční potřeby dítěte. Posouzení psychiky matky nezohlednilo její sociální vyloučení během těhotenství a rodičovské dovolené, pocit podřízenosti, který vyvolával fakt existence společné domácnosti manželů v domě patřícího manželovi. Soudy si podle názoru stěžovatelky měly vyžádat další znalecký posudek.
Tvrdí, že synovi se po celou dobu věnovala především ona, uspokojovala jeho emocionální potřeby a nezletilý si vytvořil i vazby se svou mateřskou babičkou, u níž delší dobu žil. Míní, že prokázala, že je schopna zajistit jeho vzdělání i fyzické potřeby a společně s babičkou i materiální zázemí. Dítě by nemělo být odtrženo od osob, k nimž má silnou náklonnost a u nichž dlouhodobě setrvávalo. Bylo prokázáno, že v rodině stěžovatelky nedochází k negativnímu ovlivňování ve vztahu k otci.
Vysvětluje, že v odvolání označila svěření dítěte do střídavé péče jako krajní východisko, pokud by dítě nebylo svěřeno jí. Toto řešení nenavrhla, protože se domáhá předně svěření dítěte do své péče, ale jednoznačně střídavou péči upřednostňuje ve srovnání s nynějším stavem, kdy je syn svěřen do péče otci. V opravě a doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že rozsah styku se ukazuje jako nevhodný, nezletilý dává najevo, že se mu po stěžovatelce stýská, je s ní rád a chybí mu.
Preferují tátu?
Žádá, aby Ústavní soud posoudil, zda postupem obecných soudů nedošlo k její diskriminaci z důvodu jejího pohlaví, když nebyl zohledněn omezený sociální kontakt s okolím během těhotenství a rodičovské dovolené, z důvodu jejího sociálního postavení, když soud přihlížel k ekonomické závislosti v otázkách bydlení na manželovi a následně na matce, a z důvodu hodnocení úrovně znalostí, když stěžovatelka byla podrobena testování inteligence znalkyní ve stresové situaci.
ÚS k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů opakoval své dosavadní nálezy a zásady Úmluvy o právech dítěte i komentářů výborů pro lidská práva a práva dítěte. V nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13 z 26. 5. 2014 a I. ÚS 1554/14 z 30. 12. 2014 zformuloval kritéria pro posuzování podmínek pro svěření dítěte do péče. Těmi jsou zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte.
Konstatoval, že střídavá výchova přichází v úvahu zpravidla tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Střídavá výchova tedy nemůže být pro rodiče krajním východiskem, které je ochoten tolerovat za situace, kdy soud nevyhověl jeho požadavku na svěření dítěte do jeho péče, jak se zřejmě domnívá stěžovatelka, uvedl ÚS. Z rozhodnutí obecných soudů v této věci vyplývá, že soudy se danou otázkou velmi pečlivě zabývaly a uzavřely, že k naplnění zmíněných kritérií péče o dítě zhruba ve stejné míře nedošlo. Proto jim nelze vytýkat, že ke svěření nezletilého do střídavé péče nepřistoupily, pokračoval.
Soud prvého stupně po rozsáhlém dokazování na základě konkrétních skutečností usoudil, a to s přihlédnutím k závěrům soudní znalkyně, že v daném případě lepší předpoklady pro zabezpečení řádné péče o nezletilého jsou dány u otce. Odvolací soud po doplnění dokazování závěr označil za správný. Pokud tedy oba soudy za situace, kdy nezletilý má citovou vazbu na oba rodiče, dospěly k závěru, že lepší výchovné předpoklady pro dítě v tuto chvíli splňuje otec, neboť je schopen samostatně zabezpečit jeho potřeby a zajistit mu stabilní prostředí, z ústavního pohledu nelze jejich řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout, řekl ÚS. Toto řešení lze považovat za respektující zájem dítěte i Listiny.
ÚS se neztotožnil s námitkou, že se soudy při rozhodování dopustily diskriminace stěžovatelky - byla v řízení zastoupena advokátem a nebylo nijak bráněno, aby její práva před soudem byla řádně hájena. Nad rámec ÚS připomenul, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, připouštějí změnu okolností v budoucnu. Bude tak na obecných soudech, aby posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, a péči o nezletilého podle toho případně upravily.
Pro ÚS stížnost matky nezletilého odmítl. (I.ÚS 822/15)