Pan L. M., zaměstnanec jedné jihočeské těžařské firmy, v létě 2006 při drcení kamene v pískovně na Nymbursku nalezl torzo bronzového meče.

Pocházelo z mladší doby bronzové, tedy přibližně 1300 –1200 před naším letopočtem.

Podle znalce mělo tržní hodnotu asi 35 000 korun, historickou 105 000 Kč. Pan M. si meč ponechal.

Zatajil cizí věc

Podle Okresního soudu v Nymburce šlo o trestný čin zatajení věci.

Obžalovaný chtěl meč prodat, ač věděl, že je jako movitý archeologický nález vlastnictvím Středočeského kraje.
Panu M. soud uložil trest tři měsíce podmíněně na rok.

Krajský soud v Praze navíc kraji přisoudil 35 000 korun náhrady škody a se zbytkem nároku jej odkázal na civilní řízení. Odvolání obviněného zamítl.

Nálezce podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Zdůraznil, že torzo meče nebylo nalezeno při archeologické činnosti, ale při běžné stavební práci v suti kamení. Pochybuje proto, že se vůbec jedná o archeologický nález. Na první pohled nebylo možné poznat, o jakou věc, eventuálně o jak starou, se jedná.

Konzultoval?

Dovolával se svědectví odborného pracovníka Jihočeského muzea, u něhož splnil tzv. oznamovací povinnost.

Tento odborník mu prý sdělil, že torzo meče je jeho.

Obviněný dal sice nález do internetové aukce, prý ale neměl v úmyslu jej skutečně prodat. Předat jej muzeu se mu však již nepodařilo, protože do záležitosti vstoupila policie a navíc mu bylo torzo meče odcizeno z auta.

Tvrdil, že pokud by si chtěl meč ponechat, nekontaktoval by pracovníky muzeí a nejednal s nimi o možnosti jej příslušnému subjektu předat.

I dle státního zástupce se nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného, že v okamžiku, kdy jednal s pracovníkem muzea, si nechtěl torzo meče ponechat. V rámci internetové nabídky mohlo být jeho cílem zjištění skutečné hodnoty meče k získání co nejvyššího nálezného.

Věděl . . .

K námitkám pana M., že nevěděl, že se jedná o archeologický nález, NS připomněl, že si to sám obviněný po nálezu ověřoval.

V tom, že jde o archeologicky významnou věc, ho utvrdil odborník, jehož pan M. dobrovolně jako pracovníka muzea vyhledal.

Potvrdil mu to i pracovník obdobné instituce příslušné podle místa nálezu, s nímž mluvil po telefonu.

Ten ho upozornil, že je povinen nález vydat a že jeho snahy jej prodat jsou nezákonné. Přes toto výslovné upozornění pan M. dále v rámci internetové aukce s tímto předmětem obchodoval.

Co měl udělat

Zmiňovaný pracovník Jihočeského muzea připustil, že „určitým způsobem nesprávně“, „nevědomky“, mohl panu M. říci, že meč mu patří.

Nabízí se vysvětlení, že to onen odborník myslel právě ve smyslu nároku na nálezné. – pozn. red.

NS z dokazování také uzavřel, že tento pracovník při tom „nevylučoval povinnost“ obviněného spojit se s odbornou institucí v oblasti nálezu.
Pan M. zřejmě radě spojit se se středočeským expertem dostál.

Jak našemu listu dotyčný odborník řekl, nálezce ho kontaktoval, zda by neměli zájem získat meč do sbírek. „Později se rozhodl jej prodat v internetové aukci a vzápětí se o případ začala zajímat policie,“ uvedl pracovník Polabského muzea.

To, že šlo o obchodování, při němž na základě zájmu veřejnosti cena věci stoupala, bylo podle NS v řízení dokázáno.

Nahradí škodu

Odvolací soud tedy i podle NS věc hodnotil správně.

Minimálně po jednání s pracovníkem odborné instituce v regionu nálezu muselo být obviněnému zřejmé, že vlastníkem meče není a že je jeho povinností jej odevzdat.

Věděl to i proto, že při své výpovědi hovořil o výši nálezného, které by mu jinak ve výši deseti procent ceny předmětu náleželo.

O povinnosti věděl i proto, že, jak sám uvedl, si opatřil zákon o památkové péči a seznámil se s pasáží o archeologických nálezech a jejich vlastnících.

Obviněný nechtěl meč odevzdat, ale hodlal vytěžit jeho prodejem podstatně větší částku, než která by mu připadla jako nálezné.

Je proto odpovědný za škodu, kterou způsobil Středočeskému kraji tím, že mu meč neodevzdal, dovodil i NS.

Dovolání pana L. M. proto odmítl.

O svém rozhodnutí informoval na svých internetových stránkách v minulém týdnu.