A už vůbec ne to, že na ni její partner vztáhne ruku v pátém měsíci těhotenství.

Dnes už je jí přes čtyřicet, ale vzpomínky na nevydařené manželství si nese dodnes.

„Poprvé do mě manžel jenom strčil. V podstatě mě spíš zarazila neadekvátní reakce na nějakou úplnou banalitu.“

Občas s ní zatřepal, někdy ji jen hrubě chytil za ruku. Kdy šlo ale opravdu o život, bylo o pět měsíců později.

„Seděla jsem tehdy v koupelně a brečela jsem. Tehdy mi přišlo líto, že manžel si chová cizí miminko a na vlastní se vůbec netěší.“

To ho rozčílilo k nepříčetnosti. Všechno se odehrálo tak rychle. Pak už tělo nastávající maminky létalo z jedné strany koupelny na druhou.

„Byla jsem v šoku. Tu událost přímo už si moc nepamatuji. Ale druhý den to bylo utrpení. Byla jsem samá modřina, tělo bolelo, nemohla jsem se ani otočit na bok.“
Nejvíc se Petra tehdy bála, že se stane něco s dítětem. Modřiny si našla totiž i na břiše. „Ani nevím, jestli do mě kopal, nebo jestli mě mlátil pěstmi. To si opravdu nevybavím.“

Čekáte, že šla svého muže udat? Že zavolala na policii? Jediné, co ji tehdy napadlo, bylo, co tomu řeknou tchán s tchyní. Násilí, kterému čelila od vlastního manžela, vnímala jako svoji ostudu.

„Říkala jsem si, že naštěstí jsem byla na gynekologické prohlídce den před tím. Protože doktorka by mohla manžela udat, kdyby viděla, co se mnou provedl.“

Tento příběh má ale přeci jen happy end. Po roce obtížného vztahu plného hádek a napadání se manželé rozvedli. Matka i dítě útoky násilníka přežily. Petra už se ale nikdy nevdala. O víru v manželství přišla nadobro.