Stalo se to také jedné obchodní společnosti z Písku, a ta si to nechtěla nechat líbit. Zažalovala účastníky dopravní nehody, při níž se jeho pracovnice zranila, o náhradu škody ve výši zaměstnankyni proplaceného volna.

Vcelku logicky mínila, že tyto náklady by neměly jít k tíži toho, kdo její nepřítomnost na pracovišti nezavinil.

Povinným by měli být podle společnosti ti, kteří nehodu způsobili. Firma argumentovala, že pokud by nedošlo k dopravní nehodě, zaměstnankyně by nepotřebovala vyhledat lékařská ošetření.

Okresní soud v Písku v prosinci 2007 a následně krajský soud v dubnu 2008 ale dospěly k závěru, že škoda vznikla toliko zaměstnankyni, zatímco žalující firma plnila pouze povinnost ze zákoníku práce a škoda jí tak nemohla vniknout.

Co na to ústava?

Společnost podala stížnost k Ústavnímu soudu ČR (ÚS).

Brojí proti názoru soudu, že u povinnosti vyplatit takovouto náhradu mzdy není možné zkoumat, zda se na vzniku škody na zdraví podílela jiná osoba či jiná skutečnost.

Podstatou stížnosti je tedy dle ÚS nesouhlas firmy se závěrem obecných soudů. Ty uzavřely, že výplata náhrady mzdy zaměstnavatelem z důvodu důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance je zákonnou povinností zaměstnavatele.

Není tedy škodou způsobenou zaměstnavateli, které by se mohl domáhat proti osobě, jež důležitou osobní překážku v práci zaměstnanci měla zavinit.

V dané věci ÚS shledal, že oba jihočeské soudy dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily svůj závěr o tom, že náhrady mzdy vyplacené na základě zákona se nelze následně domáhat z titulu způsobení „škody“.

ÚS proto konstatoval, že námitky písecké společnosti nenasvědčují porušení jejích ústavně zaručených práv. Stížnost firmy proto pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.