Dvacet let

Připomeňme, že dívka byla zavražděna v lese u Dobevi u silnice mezi Pískem a Strakonicemi 16. května 2002. 9. června našel její tělo náhodný chodec. Z činu byl obviněn Pavel Záruba, který skutek od začátku popírá. 5. června 2003 Krajský soud v Táboře uznal tehdy 25letého obžalovaného vinným a uložil mu dvacet let do věznice se zvýšenou ostrahou. Nařídil mu i sexuologickou ústavní ochrannou léčbu. Předseda senátu Jiří Bernát označil za přímý a cenný důkaz proti obžalovanému mobilní telefon oběti, který měl u sebe. Státní zástupce Barnabáš Liška v závěrečné řeči za náhodu hraničící se zázrakem označil tvrzení, že matka obviněného našla mobil v bufetu v Písku a synovi ho dala.
V srpnu rozhodnutí Vrchní soud v Praze potvrdil. "Máme za to, že jedinou motivací byla sexuální agrese," řekl mimo jiné předseda senátu Jiří Lněnička.
Od loňského jara se táborský soud zabýval návrhem odsouzeného na povolení obnovy řízení v této věci. Objevily se prý nové skutečnosti.
Jak náš list zaznamenal, senát konal první veřejné zasedání ve věznici ve Valdicích, kde Záruba trest vykonává. Vyslechl jeho a jako svědky i další vězně, kteří měli ve výkonu trestu slyšet, že vraždy Jany Štěpánkové se dopustil někdo další. On sám prý v době činu seděl v autě. U krajského soudu vypovídali kriminalisté, kteří věc vyšetřovali. Záruba se na ně s touto teorií obrátil v roce 2009. Jeli za ním do Valdic, prověřovali jím uváděnou osobu údajného pachatele, třináctkrát trestaného Václava N., odsouzeného i za loupež a vydírání, ale ten to popřel a oni nenašli nic, co by konkrétní podezření mohlo založit. Další svědkové byli vesměs eskortováni z výkonu trestů. Někteří seděli v minulosti či sedí i za vraždu, pokus o ni, za loupeže, výtržnictví aj. Většinou mluvili obecně – slyšeli prý, že čin spáchal někdo jiný, ale podrobnosti jim dotyční informátoři nesdělili.
„Květnatě" se rozhovořil až Petr M., víc než dvacetkrát trestaný dávný známý obviněného. Líčil, jak se na Borech někdy v roce 2004 setkal také s oním jiným údajným pachatelem, a zmínil, že ten byl podezřelým od začátku, ale měl tehdy alibi. Když mu prý tehdy v base řekl, že ví, že to udělal, dostalo se mu varování – „Ještě jednou to řekneš a zabiju tě". Žádné konkrétní podrobnosti k činu mu neřekl, ale svědek zmínil některé detaily třeba kolem nože, s nímž měl být skutek spáchán, či k telefonu oběti. M. pak vyslovil vlastní závěr: tehdy Janu odváželi v tom autě dva, ale nezabil ji Záruba.

Žádnou novou verzi o průběhu události neřekl zatím soudu ani Záruba. Proč s ní nepřišel dřív, vysvětloval tím, že čekal, až přestane soudit soudce, který mu tehdy uložil oněch dvacet let… Soud potom veřejné zasedání odročil, aby se pokusil zajistit účast dalších navrhovaných svědků. „Budeme shánět důkazy, jak jen to půjde, ale zatím to bylo jen ,jedna paní povídala´," shrnul předseda senátu dosavadní průběh řízení. „Nic zásadně nového ve věci se neobjevilo. Pochybnosti máme, ale pro povolení obnovy řízení je třeba takových zjištění dříve soudu neznámých, která by skutečně mohla vést k jinému rozhodnutí ve věci…"

Zamítnuto

Nakonec soud návrh Pavla Záruby po obsáhlém dokazování a řadě výslechů zamítl s tím, že nyní předkládaná verze odsouzeného v klíčových momentech nesedí. Svědky, které doporučil Záruba, označil soud za málo věrohodné. Konfrontoval Zárubu s jeho bývalým kamarádem, o němž nyní tvrdí, že Štěpánkovou zabil on. Ten z očí do očí vinu popíral a osočoval obviněného ze lži.

Pavel Záruba podal proti rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že vrchní soud se nezabýval jeho konkrétními výhradami k posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, který vystupoval jako utajovaný svědek a který posádku auta, tedy vraha a stopařku, dost přesně popsal s tím, že na Václava N. popis nesedí. U dalších důkazů mínil, že nelze dle jeho názoru paušálně odmítat svědectví tak, že je jejich hodnota naprosto minimální. Za situace, kdy stěžovatel nemá k dispozici jiné důkazní prostředky, bylo třeba o to více pečlivě zkoumat výpovědi těchto svědků a vyjádření, která před nimi měl případný podezřelý uvádět.
Ústavní soud (ÚS) po přezkoumání věci uzavřel, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

U obnovy řízení trestní soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu k těm, z nichž povstala původní skutková zjištění. ÚS přitom nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů o předložených důkazech a "přehodnocovat" jejich hodnocení.

Trestní soudy věnovaly návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení dostatečnou, ba nadstandardní pozornost, zvláště krajský soud, což ostatně stěžovatel sám uznává. Soudy porovnaly nové svědecké výpovědi se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a objasnily důvody, pro které neshledaly naplnění podmínek pro obnovu řízení. Konstatovaly především, že ačkoli jde o nové výpovědi, nemohou tyto přesto samy o sobě ani ve spojení s již známými a provedenými důkazy vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí v dané trestní věci. Tento svůj závěr soud prvého stupně opřel zejména o řadu protichůdných a z hlediska logiky neudržitelných tvrzení, která ve světle těchto nových výpovědí vyvstala. V jiných ohledech je pak soud shledal neurčitými a do značné míry spekulativními, na nichž by nebylo lze vybudovat žádný rozumný závěr o přehodnocení viny či trestu stěžovatele. Nelze přitom ani odhlédnout od skutečnosti, že se v drtivé většině jednalo o osoby s pestrou kriminální minulostí, které vypovídaly o věcech, jež se dozvěděly ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud se proto nedopustil žádného excesu, pakliže právě pro tyto důvody pokládal výpovědi dotčených svědků za krajně nevěrohodné. Učinil tak ve vazbě na skutečnost, že tyto výpovědi nejsou potvrzovány, resp. podporovány důkazy dalšími. Stěžovatelem vytýkaná pochybení tak Ústavní soud nesdílí. (I.ÚS 557/16)