Česká televize od listopadu opět vysílá seriál Na skialpech přes hory. Co si mám představit pod pojmem skialpinismus?
Pro mě je to ten nejsvobodnější pohyb po horách, který si člověk může dopřát.

K tomu je ale asi potřeba dobrá fyzička, ne?
Ne až tak nutně. Třeba já jsem typický příklad toho, že se skialpinismu může věnovat i člověk s minimální fyzickou zdatností. Každý si může trasu a náročnost zvolit podle svých schopností a toho, jak se cítí. Kdo běhá nebo jezdí v létě na kole, zvolí si delší túru, když je někdo lezec, zvládne i složitější terén včetně lezení. A úplně každý se na skialpech může jít prostě jen projít.

Máte představu, kolik lidí v Česku provozuje skialpinismus?
Řekla bych, že řádově tisíce, a v poslední době jich hodně přibývá. Vidím to i na horách – když jsem šla na skialpy před deseti patnácti lety, tak se mě lidi ptali, co to mám za divné lyže. Dneska se mě na to už nikdo neptá.

Kdy a proč jste s tím začala?
Pro lidi, kteří žijí na horách včetně například členů Horské služby je tohle běžný způsob pohybu už celá léta. Přes třicet let se v tomto sportu konají i různé závody a mistrovství. A díky tomu, že jsem byla na horách často a ráda, tak mě to před patnácti, možná dvaceti lety prostě spolklo také.

Koukal jsem, že při sjezdech z kopců občas kličkujete mezi stromy. Smí se to vůbec?
Při natáčení pořadu jsme nikdy neodbočili z tras, které jsou u nás povoleny, nemůžeme a nechceme diváky navádět k něčemu, co je zakázáno. V každém národním parku, v každé přírodní rezervaci bychom se měli chovat podle návštěvního řádu. Třeba v Krkonoších jsou KRNAP povoleny určité konkrétní trasy pro skialpinisty. A ty musíme dodržovat – úcta k přírodě je snad u každého rozumného člověka prioritou. Na druhou stranu je třeba vnímat, že by nefungovaly ani přehnané zákazy.

Ještě vás žádný strom nezastavil?
U skialpinismu je největší riziko trochu jinde. Všude tam, kde je hodně sněhu a kde si člověk užije prašan, můžou padat, a to i na relativně málo strmých svazích, laviny. Ve velkých horách je to nebezpečí evidentní, ale není radno to podceňovat ani v menších horách. Lavinové svahy jsou třeba v Krkonoších a Jeseníkách. Pokoru prostě musíte mít, jinak na horách nepřežijete.

Vám se ještě nestalo, že byste strhla lavinu?
No, vlastně naopak jsme jednou kus svahu schválně utrhli právě proto, aby to následné sjíždění bylo bezpečnější. Mám před nimi obrovský respekt. Do problémů se můžou dostat i velmi zkušení… Znala jsem lidi, kteří se z hor nevrátili. Sledovat lavinovou předpověď – to je povinnost každého skialpinisty.

Co musí mít člověk s sebou na takovou skialpovou túru? Kolik toho nese?
To záleží na tom, jaký typ skialpinismu si vyberete. Třeba takový fitness skialpinismus, když se jdete proběhnout po lesní cestě a potom se zpátky svezete, nevstupujete do lavinového terénu, nemusíte s sebou mít jídlo, protože je to výlet na dvě hodiny, tak to si do malého batůžku sbalíte jednu teplejší bundu, náhradní pásy a možná čelovku a můžete jít. Něco jiného je, když jdete na dva dny, musíte nést jídlo, věci na bivak, náhradní oblečení, a když procházíte lavinovým katastrem, tak s sebou musíte mít i lavinovou výbavu. Speciální výbavu budete potřebovat v Alpách, když půjdete přes ledovcový terén. V takových případech můžete nést na zádech i deset kilo.

Počasí v České televizi připravujete už 22 let. Na jakou předpověď nikdy nezapomenete?
Obecně na ty momenty, kdy počasí nabývá celospolečenského významu, například když jsou povodně. Nezapomenu ani na nejsilnější orkán, který u nás kdy byl – Kyrill, když bylo třeba vysílat každou půlhodinu, protože to prostě jinak nešlo.

Jaký meteorologický jev máte ráda?
Protože jsem dvacet let strávila v kabině větroně, mám ráda vlnové proudění za horami. Je to stejné, jako když se v potoce rozvlní voda, která přetéká přes kámen, je to přírodní síla, která větroni umožňuje vystoupat třeba i v Česku do deseti kilometrů – závisí jen na výšce hor a rychlosti větru. Obecně mě zajímá letecká meteorologie a třeba i důsledky silných bouřek nebo tornád, které se u nás vyskytují. A samozřejmě mě baví specifika počasí na horách. To je pro mě srdeční téma.

Jako meteoroložka dokážete předpovídat počasí. Řídíte se vy sama podle předpovědí počasí?
Řídím. Vždycky je to ale jenom předpověď. Ovšem když se počasí člověk věnuje, dokáže odhadnout, ve kterých dnech je ta předpověď pravděpodobnější a ve kterých méně. Ale velmi důležité je také to, aby si i meteorolog uměl přiznat, že někdy prostě neví.

Předpovídáte a plánujete v životě?
Asi ano… Snažím se plánovat i v osobním životě a zároveň věřím na to, že těmi, kdo naše osudy řídí, nejsme tak docela my sami. A ten „někdo“, kdo nad tím má kontrolu, se těm našim plánům asi dost směje. V mém případě někdy i tak, že se za břicho popadá.

Až vyjde tento rozhovor, už vám bude 50 let. Je pro vás padesátka důvodem k oslavě?
Spíš k zamyšlení… Uvědomila jsem si, že některé věci bych neměla odkládat.

V rámci pořadu Tajemství rodu jste se dozvěděla, že mezi vašimi předky byli i řezníci. Že máte radši maso než dorty, už jste řekla mnohokrát. Dokázala byste ale zabít prase?
Ne, nedokázala. Ctím dělbu práce! Řezník ať poráží dobytek, lékař ať léčí, meteorolog ať předpovídá počasí.

Dříve jste se věnovala problému světelného znečištění. Čemu světlo v noci škodí nejvíce?
Není to přirozené ani pro přírodu, ani pro nás. Nejlíp si v noci odpočineme, když zhasneme světlo. Souvisí to s naším celkovým postojem k přírodě nebo třeba aktuálně k tématu klimatické změny. Pokud se obecně nebudeme chovat s respektem k přírodě, nemůžeme v dlouhodobém horizontu obstát.

Jak jsem pochopil z rozhovorů s vámi, tak váš syn létá a lyžuje. Znamená to, že je po mamince?
Dříve létal, lyžoval, teď ho úplně pohltilo freestyle lyžování. Mám dojem, že si z obou rodičů vybral tu horší variantu toho, co mohl, minimálně v přístupu k rizikovosti. Nevadí mu adrenalin. Stejně jako mně. Ale na druhou stranu si nemyslím, že to primárně dělá kvůli němu. Je to jeho způsob života, který je pro něj důležitější než rizika, která to s sebou může nést. Obecně platí, že rozumný člověk si rizika uvědomuje a snaží se je nějak eliminovat. Ale zároveň by to nemělo znamenat, že si tu radost, byť potenciálně rizikovou, odepře. Hranici rizika a radosti máme přitom každý někde jinde. Třeba profesionální lezec, letec či potápěč ji má rozhodně jinde než já. Ale požitek, který nám to přináší, je pro nás oba úplně stejný.

Alena Zárybnická
Narodila 5. prosince 1969 v Praze. Vystudovala katedru meteorologie a ochrany prostředí Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 1997 moderuje v České televizi pořad Předpověď počasí a od roku 2015 souběžně v Českém rozhlase pořad Zálety Aleny Zárybnické. V letech 2004 až 2006 se podílela na tvorbě magazínu o počasí Skoro jasno a později i magazínu Turbulence. V České televizi dále v letech 2000 až 2009 moderovala pořad Sama doma. S manželem a synem žije ve Špindlerově Mlýně. Spolu s kolegou Jiřím Hölzelem uvádí už pátou řadu seriálu zaměřeného na skialpinismus Na skialpech přes hory, který od 16. listopadu uvádí ČT Sport.