Abychom byli ale poctiví, úplně originálním Kašíkovým nápadem tato překážka nebyla, protože v podstatě modifikoval již existující zátaras zvaný španělský jezdec nebo rohatka. Šlo o přenosnou překážku, kterou tvořila tyč spojující středy tří dřevěných křížů, stojících ve tvaru písmene x. Tato konstrukce byla hustě propletena ostnatým drátem a sloužila k zatarasení komunikací nebo (například za první světové války) k přehrazení bojové linie ještě před zákopy.

Slabinou této překážky však bylo do jisté míry to, že se dala prolomit či odsunout. Kašíkův rozsocháč, upravený skutečně do podoby „ježka“ s ostny trčícími do různých stran, byl praktičtější v tom, že i převrácený nebo odmrštěný nadále plnil svou funkci, pořád trčel svými ostny v prostoru.

Evakuace finských civilistů během války Finska se Sovětským svazem
Zapomenutý zločin. Sovětští partyzáni znásilňovali a vraždili finské civilisty

„Tanky se měly zastavit na ježcích, které, i kdyby se převrátily, zůstávaly překážkou… Propletením ostnatým drátem, který byl upevněn na ježky a na zakopané železné kolíky s betonovými kvádry, se ježky současně staly protipěchotní překážkou,“ uvedl o Kašíkově vynálezu vojenský historik Eduard Stehlík ve své publikaci „Pamětní spis o česko-slovenském stálém opevnění“, vydané v roce 2000.

Český důstojník vymyslel tento zátaras v době, kdy se coby major československé armády pověřený velením stavebně-administrativní skupiny Ředitelství opevňovacích prací zabýval vytvářením nových koncepcí československého opevňovacího systému. Právě rozsocháč alias ježek se stal z jeho vynálezů tím nejslavnějším a nejpoužívanějším. 

Ikonická překážka, málo známý tvůrce

„Můžete na něj narazit prakticky kdekoliv. Objeví se jak na osmdesát let starých fotografiích z našeho pohraničí, tak na jen o něco málo mladších snímcích pořízených ve dnech spojenecké invaze v daleké Normandii, a nechybí ani na fotografiích bdělých pohraničníků střežících v letech socialismu ‚tábor míru‘… Pro jedny dosud symbolizuje období příprav Československé republiky k obraně před rozpínavostí nacistického Německa, jiní v něm vidí především jeden ze symbolů železné opony, táhnoucí se podél naší západní hranice v letech Studené války. O tom, že je tento pohled dosud živý i v zahraničí, svědčí to, že si ježky zahrály i v jedné z populárních bondovek, kde vytvářely hrozivou kulisu opevněného severokorejského pobřeží,“ psal před dvěma lety o slavném českém rozsocháči na svém facebookovém profilu Eduard Stehlík.

Současně uvedl, že zatímco fakt, že tato překážka vznikla v Československu, je i ve světě poměrně dobře známý (proto se jí občas říká i český ježek neboli czech hedgehog), jméno jejího autora už tak známé není, a to ani u nás doma ne. Kdo tedy byl František Kašík?

Sovětského ministra zahraničí Molotova přijal při návštěvě Německa také Hitler. Účastníci schůzky se shodovali, že proběhla v přátelském duchu a zastáncům spolupráce v obou delegacích dávala naději, že spojenectví obou diktatur vydrží.
Bok po boku. Hitler se Sověty měli dobýt britské impérium, dohodu pohřbil Balkán

Narodil se 26. března 1888 v Polné u Havlíčkova Brodu, avšak velkou část svého dětství prožil v Praze. Zde před 1. světovou válkou absolvoval nejen žižkovskou reálku, ale i Českou vysokou školu technickou. „Přestože patřil k vynikajícím studentům, složil pouze I. státní zkoušku. V dokončení studia mu totiž zabránila válka,“ uvádí Stehlík.

Poté, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo 28. července 1914 válku Srbsku, byl František Kašík skutečně odveden do rakousko-uherské armády a nastoupil k dělostřeleckému pluku číslo tři nasazenému na východní frontě v pevnosti Přemyšl v Haliči (oblasti východní Evropy rozdělené mezi dnešní Polsko a Ukrajinu pozn. red.). Pevnost padla v březnu 1915, kdy se její posádka čítající 110 tisíc mužů musela kvůli nedostatku zásob vzdát ruské armádě. Kašík se tak dostal do ruského zajetí a podobně jako tisíce dalších Čechů a Slováků se i on přihlásil do československých legií.

S legiemi prošel slavnou anabází po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odkud se lodí kolem Asie do Evropy vrátil v červenci 1920 do nově vzniklé Československé republiky.

Za první republiky

Po návratu do vlasti se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání a léta první republiky strávil z valné části u stavebního ředitelství Zemského vojenského velitelství v Praze (pouze v letech 1923 až 1925 řídil výstavbu Vojenské muniční továrny v Poličce). V roce 1921 se oženil s Eliškou Klusáčkovou pocházející z jeho rodné Polné, s níž měl několik dětí.

V červenci 1935, kdy už dosáhl vojenské hodnosti majora, byl povolán k nově vzniklé složce Hlavního štábu československé armády, konkrétně na Ředitelství opevňovacích prací, kde byl coby technický specialista pověřen velením stavebně-administrativní skupiny.

Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939
Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním

„Zde se ocitl doslova ve svém živlu. Nová, neznámá práce na pevnostních stavbách ho pohltila. Projektoval nejrůznějších typy pevnostních zařízení, z nichž mezi ty nejvýznamnější patřil speciální heslový zámek pro poklopy kabelových komor, a pak pochopitelně nezapomenutelný ‚ježek‘. To vše až do osudného podzimu 1938,“ uvedl Eduard Stehlík. 

Rozsocháč se pro svou jednoduchost a zároveň mimořádnou účinnost a bojovou odolnost stal brzy široce rozšířenou koncepcí, která se začala objevovat i v obranných systémech jiných zemí. 

V druhé světové válce

Jako mnoho jiných československých vojáků a důstojníků se ani František Kašík nesmířil s rozbitím Československa a jeho obsazením německou armádou. Okamžitě se proto zapojil do odbojové organizace Obrana národa, která vznikla již 17. března 1939, pouhé tři dny po vstupu německých vojsk.

Podle Eduarda Stehlíka nesl velice těžce fakt, že si Němci oblíbili jeho ježka a masově ho používali na svých opevněních, zejména na pověstném Atlantickém valu v severní Francii a Belgii.

Rotný František Široký, příslušník výsadku Calcium
Bojoval s Němci, skončil v komunistickém vězení. Františku Širokému osud nepřál

Na druhé straně ježek nesloužil jen Němcům, ale pomáhal také v boji proti nim. Kromě snímků z pláží Normandie a Belgie ho totiž můžeme pozorovat na stovkách fotografií z Moskvy a dalších měst tehdejšího Sovětského svazu, kde po napadení této země hitlerovským Německem v červnu 1941 rovněž sloužil jako účinná bariéra proti německým tankům. 

Určitou zajímavostí je, že Rusové nepřisuzují autorství tohoto zátarasu Kašíkovi, ale jistému Michailu Lvoviči Gorrikerovi, vedoucímu tankové školy v Kyjevě, který prý po vypuknutí Velké vlastenecké války, jak Rusko svůj boj proti Německu označuje, působil jako generálmajor technických jednotek. Ruská Wikipedia však připouští, že Gorriker svůj vynález (který získal v Sovětském svazu název „Hvězdička Gorriker“) představil až začátkem července 1941 a že v té době již v Československu kovové ježky existovaly. „Gorikker je mohl znát i z Bulletinu Vojenské inženýrské akademie Rudé armády V. V. Kujbyševa,“ uvádí ruská Wikipedia. 

Byl i u zrodu Laterny Magiky

Po osvobození Československa v roce 1945 se Kašík vrátil do řad československé armády, ale už v ní dlouho nezůstal. V dubnu 1947 byl přeložen do zálohy a nedlouho poté armádu opustil.

Již jako civilista se pak podílel na rekonstrukci pražských památkových objektů, na opravách Pražského hradu, injektážích Jeleního příkopu a na konci padesátých let i na stavbě divadla Laterna Magika. Do penze odešel v roce 1962 a v roce 1969 zemřel.