Kliknutím zvětšíteJedenáctý prosinec roku 1941 nebyl pro německého říšského vůdce Adolfa Hitlera šťastný den. Jeho plán dobytí Moskvy a kapitulace Sovětského svazu pár dní předtím definitivně ztroskotal – navzdory tomu, že ho jeho zpravodajci ještě 4. prosince ujišťovali, že nepřítel není schopen před Moskvou přejít do protiútoku, protože mu na to chybějí síly a nemá zálohy, Rudá armáda přesto 5. prosince 1941 drtivou protiofenzívu zahájila.
Zpravodajci se totiž mýlili – velitel moskevské obrany, generál Georgij Konstantinovič Žukov zálohy měl, protože k sovětské metropoli přesunul čerstvé sibiřské jednotky z Dálného východu. Ty měly původně bránit Sovětský svaz proti případnému útoku z Japonska, ale sovětský špion Richard Sorge však správně rozpoznal, že se Japonci ve skutečnosti připravují k útoku na Spojené státy americké, a tuto klíčovou informaci Sovětům předal.
Útok Rudé armády tak Němce dokonale překvapil a vrhl skupinu jejich armád Střed o stovky kilometrů nazpět, pryč od Moskvy. Byl to první velký pozemní ústup německé armády od vypuknutí druhé světové války. Šance na ukončení bojů na východní frontě se tím vzdálila v nedohlednu.
O soupeře víc? Nepodstatné
Dne 7. prosince 1941 pak došlo ke známému napadení americké námořní základny v Pearl Harboru japonským letectvem a o den později ke vstupu Spojených států do války s Japonskem.
Hitler i jeho italský fašistický spojenec Benito Mussolini se již předtím zavázali japonskému ministru zahraničí, že začne-li Japonsko válčit, vstoupí do boje na jeho straně. Tato dohoda ale předpokládala, že nějaká země Japonsko napadne, nikoli, že samo ostrovní císařství bude agresorem.
Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop to svému vůdci připomněl a současně ho upozornil, že vyhlášením války USA si Německo zvýší počet svých nepřátel o dalšího mocného soupeře. „Nepodstatné,“ mávl rukou Hitler a prakticky bez jakékoli další konzultace se k tomuto kroku rozhodl.
O vhodném načasování se poradil jen se svým vrchním propagandistou, ministrem informací Josephem Goebbelsem. Zvolili 11. prosinec 15 hodin odpoledne, což byl vhodný čas pro německé rozhlasové posluchače a současně přijatelný i pro ty v Tokiu a ty ve Washingtonu (v Tokiu bylo v tu dobu 22 hodin večer, ve Washingtonu osm hodin ráno).
Iniciativa za každou cenu
Ještě před Hitlerovým rozhlasovým projevem si Ribbentrop pozval amerického chargé d'affaires Lelanda B. Morrise, nejvyššího amerického diplomata v Německu, a přečetl mu formální prohlášení: „Vláda Spojených států porušuje tím nejkřiklavějším způsobem a ve stále větší míře všechna pravidla neutrality ve prospěch protivníků Německa a neustále se dopouští nejtvrdších provokací vůči Německu od vypuknutí evropské války, vyprovokované britským vyhlášením války Německu 3. září 1939…“
Následoval výčet údajných provokací, zahrnující zejména údajné americké útoky na německé námořní síly v Atlantiku.
„Vláda Spojených států tak prakticky vytvořila válečný stav. Německá vláda v důsledku toho přerušuje diplomatické styky se Spojenými státy americkými a prohlašuje, že za těchto okolností vyvolaných prezidentem Rooseveltem se také Německo ode dneška považuje za zemi ve válečném stavu se Spojenými státy americkými.“
Proč se Hitler rozhodl k takovému kroku, když vlastně nemusel a když tím na sebe upoutal pozornost dalšího mocného protivníka? Podle vojenského historika Iana Kershawa si zřejmě uvědomil, že v probíhající válce ztrácí iniciativu, a pokusil se jí tedy znovu za každou cenu chopit - a jak se mu to stávalo opakovaně, učinil tak pro Německo tím nejméně vhodným způsobem.
„Byl to krok ze slabosti, ne ze síly. A byl iracionálnější než jakékoli Hitlerovo strategické rozhodnutí přijaté do té doby,“ uvádí Kershaw.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
