Kliknutím zvětšíte"Chycený zločinec začíná líčit události od okamžiku, kdy on sám dostal ránu pěstí, a opomíjí přitom skutečnost, že předtím to byl on, kdo loupil a vraždil," popsal tento rozpor ve své knize Všechno bylo jinak Viktor Suvorov, bývalý sovětský rozvědčík, který v roce 1978 přeběhl k britské zpravodajské službě.
Co předcházelo?
Suvorov v této souvislosti narážel zejména na okupaci Polska, které bylo na podzim 1939 napadeno současně ze dvou stran - Německem ze západu a Sovětským svazem z východu. Předcházel tomu známý pakt Ribbentrop-Molotov, oficiálně označovaný jako "smlouva o neútočení", jenž v noci z 23. na 24. srpna 1939 společně podepsali ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a lidový komisař zahraničí Sovětského svazu Vjačeslav Molotov. Pakt obsahoval tajný dodatek, kterým si Německo a Sovětský svaz v podstatě rozdělovaly východní Evropu - Sovětskému svazu mělo připadnout v Pobaltí Lotyšsko, Estonsko a Finsko, Německu zbytek Polska a Litva. Stalin si také pojišťoval vliv na Besarábii, nacházející se dnes na území Moldavska a Ukrajiny.
Komunistická historiografie existenci smlouvy mezi Ribbentropem a Molotovem připouštěla, ale nezmiňovala se o zmíněném dodatku a uzavření paktu zdůvodňovala tím, že Británie, Francie, Polsko a Rumunsko odmítli začátkem roku 1939 sovětské návrhy na spojenectví proti Německu. Komunističtí historici přitom zamlčovali, že Sovětský svaz se do této izolace dostal zejména v důsledku Stalinova teroru vlastního obyvatelstva a proto, že žádal v rámci spojenectví volný průchod Rumunskem i Polskem, jehož se oba státy oprávněně obávaly.
Po uzavření spojeneckého paktu Sovětů s Němci následoval jejich společný útok na Polsko, které zhruba po měsíci bojů kapitulovalo, a zatímco Hitler pak obrátil svou pozornost k dobytí západní Evropy a k letecké bitvě s Británií, Stalin se pokusil podmanit si násilím Finsko.
Invaze do Finska, k níž došlo 30. listopadu 1939, se však sovětským jednotkám krutě nevyplatila, protože v tzv. zimní válce utrpěly od početně slabších, ale mimořádně motivovaných a v zimním terénu výtečně manévrujících Finů těžké ztráty. Zatímco finské oběti se udávají ve výši 25 904 padlých a 45 557 raněných vojáků plus necelý tisíc civilistů, sovětských vojáků padlo 127 tisíc až 270 tisíc a dalších 200 tisíc až 300 tisíc bylo zraněno. Drtivá početní i materiální převaha Sovětského svazu však nakonec vedla Finy v březnu 1940 k tomu, že uzavřeli se Sovětským svazem příměří, při němž přišli zhruba o desetinu svého území (téměř celou Karélii včetně Viipuri, území v oblasti Salla a svou část Rybářského poloostrova na pobřeží Barentsova moře).
Operace Barbarossa
Hitler nechal zpracovat plán útoku na Sovětský svaz již krátce po kapitulaci Francie, která se vzdala 25. června 1940. Německé stratégy podpořil v jejich plánech i sledovaný neúspěch sovětských vojsk ve Finsku, který jim napověděl, že ruská armáda je zřejmě po Stalinových čistkách zbavená schopných velitelů a mohla by se zdát snadnou kořistí.
Útočná akce získala krycí název operace Barbarossa podle jména německého císaře Friedricha I. Barbarossy a odstartovala po zhruba půlroční přípravě dne 22. června 1941.
Skupina armád Sever pod velením polního maršála rytíře von Leeba zaútočila na sovětské síly v Pobaltí s cílem dobýt Leningrad, skupina armád Střed s velitelem polním maršálem von Bockem udeřila v prostoru vytyčeném městy Brest, Vilnius a Smolensk, odkud měla postupovat na Moskvu, a skupina armád Jih, vedená polním maršálem von Rundstedtem, měla obsadit západní Ukrajinu, překročit Dněpr, zmocnit se Kyjeva a pak postupovat ve směru na hospodářsky důležitou Doněckou pánev.
Šlo o invazi, ale podle Viktora Suvorova byl prý motiv, který vedl německého diktátora k tomuto útoku, ve skutečnosti obranně preventivní - Hitler se podle Suvorova zkrátka snažil Stalina předejít, aby ten nenapadl jeho.
"V létě roku 1940 pochopil Hitler, že byl podveden… Mohl spoléhat jen na skvělá taktická vítězství, strategická situace Německa však byla doslova katastrofální. Německo bylo opět mezi dvěma mlýnskými kameny: z jedné strany to byla Velká Británie na nedostupných ostrovech (a mocné USA za jejími zády), z druhé strany sám Stalin. Hitler se tedy obrátil tváří proti západu, pochopil však, že se Stalin připravuje k útoku, že je schopen jedinou ranou přetnout ropnou aortu v Rumunsku a paralyzovat tak veškerý německý průmysl, armádu, letectvo i loďstvo. Hitlerovi tedy nezbylo než obrátit se tváří na východ," tvrdí ve své knize Suvorov, jenž je asi nejhorlivějším zastáncem teorie, že Stalin se v roce 1941 připravoval rovněž k útoku - a Hitler byl jenom rychlejší.
Suvorovova teorie, která navíc není plně prokázaná, však nemůže být omluvou pro bestialitu, s jakou nacistické Německo válku na východě rozpoutalo a vedlo. Operace byla počátkem promyšlené vyhlazovací války proti slovanskému a židovskému obyvatelstvu Sovětského svazu. Naprosté vítězství nad "židobolševictvem" označoval Hitler za své životní poslání a vyvrcholení svého díla, navíc si od něj sliboval získání "životního prostoru" pro Německo. Tažení jeho vojsk na východní frontě tak provázely neslýchané masakry civilistů a další válečné zločiny a zvěrstva.
Bleskový postup zprvu zbrzdil jen Brest
Po vojenské stránce představovala Operace Barbarossa ve své úvodní fázi zdaleka nejdrtivější a nejsilnější útok, jaký byl během druhé světové války zahájen. Němci do něj vrhli 3,9 milionu vojáků, 3600 tanků a 4389 letadel. O prudkosti jejich počátečního úderu svědčí to, že polovinu cesty k Moskvě (jejíž dobytí mělo představovat vrchol celého tažení) urazily jednotky skupiny armád Střed během prvních tří týdnů.
Jediným sovětským obranným postavením, které 22. června 1941 ustálo drtivý nápor těchto jednotek, se stala Brestská pevnost, napadená hned v prvních minutách útoku (ve 3:15 ráno) dělostřeleckou přípravnou palbou, po níž následoval útok 45. pěší divize Wehrmachtu.
Přestože obránce Brestu nečekaná nepřátelská akce překvapila, velitelům pevnosti, mezi nimiž vynikal zejména major Pjotr Michajlovič Gavrilov, se podařilo vojáky zorganizovat a provést protiútok, při němž dokázali německý postup zastavit. Němci tak neobsadili Brestskou pevnost prvním přímým úderem a museli ji začít obléhat.
Ačkoli obráncům chyběla po zničení vodárenské věže pitná voda a Němci nasadili do ostřelování pevnosti i těžké dělostřelectvo, nedařilo se jim rozsáhlou stavbu stále obsadit a Brest, hluboko zaříznutý v nepřátelském týlu, se stále bránil. Východní pevnost, ve které byl odpor největší, se vzdala až v samotném závěru června. A boje neustaly dokonce ani poté, protože v útrobách pevnosti se stále nacházely zbytky obránců. Později byly na jejích zdech nalezeny nápisy a poslední vzkazy těchto úporně se hájících vojáků, svědčící o jejich nezměrném odhodlání. "Umírám, ale nevzdám se. Sbohem. 20. 7. 1941," stojí na jednom z nich.
Již zmíněný Gavrilov vedl obranu západního pevnostního opevnění až do 23. července 1941, kdy byl těžce zraněn dělostřeleckým tříštivým nábojem a v bezvědomí zajat. Prošel pak několika německými koncentračními tábory, ale válku přežil.
Za dobytí pevnosti nacisté tvrdě zaplatili, jejich 45. pěší divize zde za jediný týden bojů ztratila více mužů, než o kolik přišla při celém francouzském tažení. Brest pro ně znamenal první varování, že jejich "blitzkrieg", s nímž slavili úspěch v západní Evropě, možná přece jen nepůjde v Rusku tak snadno. Toto varování nevyslyšeli. Již brzy na to měli doplatit.
12
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
