Jako dobrovolnice pracující po boku ruské armády v těžkých bojích proti nacistickému Německu sbírala dnes devětadevadesátiletá Livdmyla Lištvanonvaová holýma rukama nevybuchlé granáty a munici, aby pomáhala vyčistit ulice pro bojující muže a ženy. „Bojovali jsme za svou zemi,“ sděluje pro britský deník The Guardian.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s vojáky aliance.
Finsko a Švédsko v NATO: V čem to Evropě může pomoci, v čem uškodit

V Charkově se před osmi desetiletími odehrávaly kruté boje, v nichž přišlo o život mnoho lidí. Podobná situace tam panuje i dnes. Pamětnice si vybavuje, jak před lety musela s matkou opustit rodné město a odejít do nedaleké vesnice, protože byl jejich byt zničen při náletu.

Lištvanovnaová je smutná z toho, že se jí poslední dva měsíce tyto vzpomínky vracejí. Zejména zvuky a obrazy ostřelování. O tomto víkendu, kdy si Ukrajina v tichosti připoměla den památky a smíření a Rusko se připravovalo na bouřlivější oslavy Dne vítězství, jsou tyto vzpomínky o to palčivější.

Z okna svého skromně zařízeného pokoje v domově důchodců ve vesnici Čajky na západním okraji Kyjeva, nedaleko dnes již nechvalně proslulých a zdevastovaných měst Irpiň a Buča, sledovala Lištvanonvaová ještě před několika týdny, jak po zásahu raketou vzplálo sousední obchodní centrum.

Přehlídka při příležitosti Dne vítězství, 9. 5. 2022 na Rudém náměstí v Moskvě
Rusko oslavilo Den vítězství. Putin přirovnal invazi ke druhé světové válce

Livdmyla se dle svých slov vždy považovala za Rusku a nechce si vybírat žádnou stranu. „Je to jako každá jiná válka. Bojují proti sobě dvě politické strany, protože některá z nich se chce předvést,“ myslí si o konfliktu a dodává: „Bojovali jsme za mír ve druhé světové válce. Já prostě chci mír. Jeho budování je mnohem těžší než ničení.“

Nenávist a úzkost

V sousedním pokoji žije čtyřiadevadesátiletá Maria Lebidová, která bojovala za Rudou armádu. Je příliš nemocná na to, aby mohla dlouze mluvit, ale pláče, když přijde řeč na válku. Podobné pocity prožívá také stejně stará Valentyna Litsová v dalším pokoji. Sama nemůže pochopit, jak se do země znovu dostal tak brutální konflikt.

Její otec sloužil ve čtyřicátých letech minulého století v dělostřeleckém sboru Rudé armády během bojů v okolí Kyjeva. Vzpomíná si na jeho dopis, v němž psal, jak dostal rozkaz ostřelovat oblast, kde se ruské jednotky střetly s Němci. „Nevěděl tehdy, jestli jeho vlastní lidé přežili,“ vypráví Litsová.

V Rusku má dva čtyřicetileté vnuky. Když jí zavolají, tak s ní o konfliktu nemluví. Myslí si ale, že jeden z nich zřejmě věří v Putinovu „speciální vojenskou operaci“. Valentyna se při vzpomínání zdá být téměř v rozpacích. Přiznává, že všechno, co čte a slyší ve zprávách, ji naplňuje pocity, které jí byly až dosud cizí a nemyslitelné.

„Celý život mi Rusové nevadili,“ říká a přestává zvládat své emoce. „Beru nějaké prášky na úzkost, ale nezabírá to,“ dodává, než pokračuje: „Můj manžel pocházel z dálného východu Ruska a jeho matka nechtěla, aby si vzal Ukrajinku, ale mně Rusové nevadili. Teď vidím a slyším, co se děje. Vraždy, znásilňování a smrt dětí. Cítím nenávist. Jsem jí plná. A nikdy jsem si nemyslela, že budu nenávidět Rusy. Nikdy.“

Schovávaly se ve sklepě

V době vrcholící bitvy musely ženy strávit spolu s dalšími 160 obyvateli domova důchodců několik dní v jeho zaprášeném a tmavém sklepě. Později byly evakuovány do centra města. Rusové totiž jejich domov zabrali a ubytovali se v něm.

Díky ukrajinské obraně Kyjeva byl však jejich pobyt krátký, a tak se před třemi týdny všichni mohli vrátit do svých pokojů. Tetjana Rudyková, dvaačtyřicetiletá zástupkyně ředitele domova, reportérovi Guardianu přiznává, že personál kontroloval každý závěs a každou místnost, zda se tam neskrývají ruští vojáci. Tři ženy, které tam žijí a pamatují i válku s Německem, ale i po návratu cítí hluboký smutek.