Bylo krátce po půlnoci 25. srpna 1936. Dva někdejší vysocí funkcionáři komunistické strany Sovětského svazu, Grigorij Jevsejevič Zinovjev a Lev Borisovič Kameněv, donedávna nejbližší spolupracovníci sovětského vůdce a diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina, byli vyvlečeni z cel Ljubljanky, moskevské věznice a současně velitelství sovětské tajné služby, a odváděni labyrintem jejích podzemních chodeb k popravčí místnosti.

Trest smrti čekali. Popravu ne

Něco takového nečekali - ano, 24. srpna sice skončil v Moskvě proces, v němž se oba spolu se 14 dalšími bolševiky doznali, že vytvořili spiklenecké trockisticko-zinovjecké teroristické centrum. Ano, přiznali se, že se dopouštěli špionáže, otrav a sabotáží. Ano, byli spolu s dalšími 14 obviněnými uznáni vinnými. Ano, soud je sice odsoudil k trestu smrti…

Ale oba přece měli možnost ještě předtím, než proces začal, se Stalinem osobně mluvit a oba se s ním jasně domluvili na tom, že se sice přiznají k falešným obviněním, ale jen pod podmínkou, že popraveni nebudou. A Stalin jim na to výslovně řekl, že to je samozřejmost. Tak co najednou znamená tohle noční divadlo?

Sergej Kirov po boku Josifa Vissarionoviče Stalina v Soči
Vražda Stalinova oblíbence Kirova rozpoutala teror. I po 85 letech jde o záhadu

Zinovjev podle pozdějších zprostředkovaných a ne zcela spolehlivých svědectví propadl panice, začal se vzpírat a prosit o život. Kameněv přistoupil k nastalé situaci stoičtěji, a když jeho druh nepřestával křičet, celkem klidným hlasem ho vyzval, aby se "uklidnil a důstojně zemřel". O několik okamžiků byl on sám zaveden do místnosti, kde jeho život ukončil výstřel z pistole do týla.

Zinovjev se přes Kameněvovu výzvu neuklidnil a rval se před vstupem do popravčí komory se strážemi natolik urputně, až rezignovaly na to, že ho do ní dostanou, a zastřelily ho jednoduše na místě. Před smrtí prý stačil ještě vykřiknout: "Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!"

Trockij s americkými obdivovateli v Mexiku nedlouho před svým zavražděním, 1940
Pokus o vraždu Trockého: Stalinův rozkaz plnil i fanatický malíř, masakr nevyšel

Mýlil se. Nešlo o převrat, šlo o dovršení nastoupené cesty. Byla to cesta vedoucí k uchopení absolutní moci jedním mužem - a on sám mu ji spolu s Kameněvem pomáhal nejdříve umetat.

Popravou 16 bolševiků v čele se Zinovjevem a Kameněvem, odsouzených v prvním z tzv. moskevských procesů, začala v Sovětském svazu velká čistka v komunistické straně, která v následujících dvou letech vyvrcholila zatčením více než půldruhého milionu osob, z nichž bylo bezmála 700 tisíc zastřeleno.

Stalinovi souputníci i oponenti

Kdo vlastně byli Zinovjev a Kameněv? Grigorij Zinovjev, syn chudých ruských židovských zemědělců, se přidal k ruským bolševikům v roce 1903 a od počátku bolševického hnutí patřil k nejbližším spolupracovníkům Vladimíra Iljiče Lenina. První tři roky první světové války strávil ve Švýcarsku, do Ruska se vrátil spolu s Leninem a dalšími bolševiky v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku.

Intelektuálněji založený Kameněv původně studoval na technologickém ústavu Moskevské univerzity a pro bolševiky začal počátkem 20. století pracovat jako velmi schopný agitátor a propagandista, za což v roce 1908 skončil ve vězení. Po propuštění odjel do francouzského exilu a dál se věnoval propagační podpoře bolševického hnutí.

Po Klementu Gottwaldovi byl Rudolf Slánský druhým mužem ve státě. Gottwald byl jeho přítel, přesto ho nakonec obětoval
Generální tajemník Slánský: K jeho zatčení přispěl záhadný dopis Velkému metaři

Na podzim roku 1917 se oba muži dostali do sporu s vůdci říjnové bolševické revoluce Leninem a Lvem Trockým kvůli tomu, že na rozdíl od nich nepodporovali boj proti Prozatímní vládě, která řídila Rusko po odstoupení cara. Útok na lenigradský Zimní palác a rychlé uchopení moci bolševiky však upevnilo Leninovu pozici a Zinovjev s Kameněvem se poprvé (a nikoli naposledy) ocitli v roli "zrádců". 

Oba ve světle těchto okolností zařadili zpátečku, uznali "svůj omyl" a zůstali ve vedení strany, současně se však v té době začali vůči Leninovi a Trockému vnitřně vymezovat. Toho využil Stalin a po Leninově onemocnění v roce 1922 si je postavil po bok. Vytvořil tak s nimi triumvirát, který bránil v uchopení moci Trockému. Stalin však chtěl v tomto souručenství hrát hlavní roli, takže se oba muži v roce 1925 nakonec postavili proti němu a spojili se s Trockým. V té době už ale bylo pozdě, Stalin zaútočil dříve.

Krvavá neděle na obraze Wojciecha Kossaka
Den, kdy sníh v Rusku zčervenal: Při krvavé neděli padali lidé jak podťaté kmeny

Trockij byl v doprovodu ozbrojené eskorty dopraven na vlak, který ho odvezl do exilu, Zinovjev s Kameněvem byli zbaveni funkcí, vyloučeni ze strany a až do roku 1932 ponecháni mimo politický i veřejný život. Teprve když se podrobili Stalinovi a napsali otevřené dopisy, v nichž opět provedli rozsáhlou "sebekritiku", byli přijati zpátky do strany.

Stalin jim ale nedůvěřoval - jednak se obával jejich možného spojenectví s Trockým, který proti němu z exilu stále vystupoval, jednak toho, že by se proti němu mohli spiknout s dalšími čelnými představiteli strany - například s jeho někdejším přítelem a předsedou mezinárodní komunistické organizace Kominterna Nikolajem Bucharinem, který se stal později rovněž obětí čistek.

Vražda Kirova vedla k teroru

K novému úderu proti potenciální vnitrostranické opozici nakonec posloužila Stalinovi již zmíněná vražda lenigradského stranického šéfa Sergeje Kirova. Ta se nikdy plně nevysvětlila, jedna teorie historiků počítá i s tím, že si ji objednal sám Stalin, aby se v osobě Kirova jednak zbavil dalšího nevítaného konkurenta, jednak aby mohl vyřídit všechny ostatní.

Pravděpodobnější ale je, že Kirov byl zabit z osobních důvodů - jeho vrahem byl zatrpklý nervově labilní třicátník Leonid Vasiljevič Nikolajev, jehož žena byla zaměstnána v kanceláři lenigradského tajemníka jako sekretářka - a nezaměstnaný Nikolajev tak měl důvod na něj žárlit.

Scéna atentátu ze dne 13. března 1881 po explozi první bomby. Tu císař ve svém kočáře ještě přežil
Sedmý atentát na ruského cara: smrtící past chystali tři čtvrtě roku, šlo o řež

Stalin v každém případě Kirovovy smrti okamžitě využil. Po prvním moskevském procesu s "trockisticko-zinovjeckým teroristickým centrem" přišel druhý, v němž bylo obviněno 17 funkcionářů a z toho 13 zastřeleno (zbytek skončil v pracovních táborech, odkud se již nikdo z nich nevrátil živý). Pak byl uspořádán třetí, tentokrát s 21 funkcionáři, včetně Nikolaje Bucharina, a opět skončil popravou hlavních obviněných (včetně Bucharina). Kromě toho proběhla velká čistka i v armádě, která vedla doslova k vybití vysokého důstojnictva - včetně maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského.

Nejhorší vlna teroru skončila až na podzim roku 1938, dost možná pod vlivem toho, jak si Stalin začal uvědomovat i jiná než vnitrostranická ohrožení své pozice, například ze strany hitlerovského Německa. Represe probíhaly i poté, ale nenabyly již dřívější intenzity.