První světová válka způsobila revoluci v postavení žen ve společnosti. Odliv mužů na frontu měl za následek, že častěji hledaly zaměstnání a také se rozmnožily profese, ve kterých působily. Pracovaly nejen v továrnách, ale nově třeba jako průvodčí v městské dopravě. Do práce nastupovaly především ženy z měst, které se nevyhýbaly ani tak těžkým profesím jako byly svářečky nebo jeřábnice.

V těžké situaci se ocitly ale i venkovanky, najednou se musely samy starat o celá hospodářství. V některých případech sice mohli být muži z fronty na čas posláni domů a přijížděli pomáhat třeba na žně, často ale ženy zůstávaly odkázány samy na sebe. Jinde byli do rodin přidělování váleční zajatci, často ruští, kteří se mnohdy stávali alternativními členy rodiny.

Ženy našly uplatnění i v armádě. Zpočátku války obsazovaly pouze ošetřovatelské posty v polních nemocnicích, v posledních dvou letech ale mobilizovaly i do pozic nutných pro provoz zázemí jako spojařky nebo úřednice. Tyto ženy pak získaly standardní uniformu i hodnost a mohly dostat i válečné vyznamenání.

V samotné rakousko-uherské armádě působilo na 50 tisíc žen. Ženy z chudších vrstev se stávaly ošetřovatelkami často i z praktických důvodů, protože dostaly stálý plat a tím se mohly osamostatnit, ale aktivní byly i české šlechtičny, jako například hraběnka Nora Kinská.

Anglické bojovnice byly připraveny

Přestože v rakousko-uherská armáda službu žen u bojových jednotek nezakazovala, žádná ucelená taková nevznikla. Spíše jsou známé individuální příběhy žen-bojovnic. Jednou z nich byla Marie von Fery-Bognar, která to dotáhla na četaře a vyznamenání jí propůjčil sám František Josef I.

Velmi intenzivně se do bojů za 1. světové války zapojily srbské ženy. Jejich armáda čítala asi 2400 bojovnic, nazývaly ji „Liga smrti“. V jejich čele stála vdova po bojovníkovi proti Turkům. V armádě bojovaly nejen obyčejné selky či chudší měšťanky, ale i vznešené dámy. Cíl jejich zapojení do bojů byl lidsky prostý: aktivně se zapojit do bojů proti rakousko-uherským okupantům.

Také v polských legiích bojovalo přes 200 žen. Zahanbit se nedaly ani anglické feministky a soustavně se dožadovaly práva bojovat za krále a vlast. Členky Women's Auxiliary Corps sice mohly působit jenom v týlu anglických bojujících vojsk, ale v případě, kdyby nepřítel vtrhnul do Anglie, určitě by to neměl lehké. Příslušnice další ženské jednotky, takzvaní „ženští Kitchenerovi rekruti“, po práci a o nedělích poctivě prováděly vojenský výcvik. Pod velením hraběnky Castlereaghové se navíc v Londýně vytvořil regiment v počtu 4 tisíce žen. Dámy z regimentu byly připraveny působit na území Anglie jako telefonistky, ošetřovatelky a příslušnice výzbrojní služby.

Ilustrační fotoRuská hrdinka Marija
Nemálo žen bojovalo i v ruské armádě. S ní se pojí i jeden zajímavý životní příběh. Na podzim roku 1914 stanula před ruskou náborovou komisí 25letá žena. Prohlásila, že nechce být žádnou ošetřovatelkou ani kuchařkou, ale bojovat přímo v poli. Šlo o Mariju Bočkarjovovou. Přestože byla ženou, mezi vojáky si rychle získala respekt, protože prakticky neznala strach, bila se hlava nehlava, odtahovala raněné druhy z pole a často sama utrpěla četná zranění. Za statečnost a horlivost dostala řadu vyznamenání a získala hodnost poručice. Její jméno brzy znalo celé Rusko.V roce 1917 Marija prosadila myšlenku zřídit první ryze ženskou vojenskou jednotku. Tehdejší ministr války a námořnictva Alexander Kerenskij se potýkal s problémem vzrůstajícího počtu dezertérů a ženský batalion mu připadal jako dobrý nástroj, jak vojáky motivovat k setrvání v armádě. Když půjdou neohroženě do boje ženské, muž by se musel stydět, kdyby utíkal.„Naše matka se vytrácí.
Naší matkou je Rus. Chci ji zachránit. Chci ženy, jejichž srdce i duše jsou čisté jako krystal a jejichž pohnutky jsou vznešené. Sebeobětování těchto žen půjde příkladem všem mužům, kteří si tak uvědomí, co je v této těžké hodině jejich povinností,“ hlásala Maria. Její proslov byl otištěn v novinách a takřka okamžitě přilákal 2000 zájemkyň. Marija si do svého „Batalionu smrti“ vybrala jen pět set nejlepších. Dívky si musely oholit hlavy a podrobit se drsnému tréninku.
Jednotka záhy začala dosahovat významných úspěchů na frontě.Když válka skončila, odcestovala hrdinka Marija Bočkarjovová do Spojených států, kde se setkala s prezidentem Wilsonem, a následně přijala pozvání anglického krále Jiřího V., který ocenil její zásluhy a nazval ji „ruskou Johankou z Arku“. Marija bohužel neodhadla poměry v rodícím se Sovětském svazu a v cizině nezůstala. Oddaná služba carskému Rusku a návštěvy západních zemí jí podepsaly ortel smrti. Po sérii tvrdých výslechů ji bolševici roku 1920 popravili pro vlastizradu.