Blani, kde vlastně pracuješ?
Pracuji ve Státním oblastním archivu v Třeboni, přímo v centrále, která sídlí na třeboňském zámku. Tento archiv s působností v Jihočeském kraji tvoří v současnosti kromě Třeboně tři další pracoviště (dvě z nich jsou umístěny na zámcích v Českém Krumlově a Jindřichově Hradci) a od zrušení okresních úřadů v roce 2002 ještě sedmero bývalých okresních archivů. Srdcem a nejcennější částí jihočeského archivu jsou písemnosti rodů vlastnících v minulosti v jižních Čechách největší pozemkový majetek, tedy Rožmberků, Švamberků, Schwarzenberků, Slavatů, Černínů a Buquoyů, přičemž nejstarší tradici, sahající až do středověku, má archiv v Českém Krumlově. Historie třeboňského archivu je „pouze“ čtyřsetletá. Tím, že tři ze čtyř pracovišť mají archivní depozitáře umístěné v mnoha směrech nepraktických zámeckých prostorách, se jihočeský archiv stává již pomalu unikátem, ale mě osobně neopakovatelná atmosféra historických prostor stojí za tu trochu utrpení v nevytápěných prostorách během zimy i často téměř sportovní výkon při přípravě vyžádaného materiálu badatelům do studovny.

V čem vlastně práce archiváře spočívá?
Není nic těžšího než odpovídat na otázku, co vlastně takový archivář dělá. Během studií v Brně jsem se dokonce nejednou setkala s domněnkou, že archivář je expert na archivy vína. Dříve archivy sloužily k úschově dokladů o právech a nárocích svých majitelů a v návaznosti na to je jejich současným úkolem ochrana a péče o archiválie - dokumenty trvalé kulturní a historické hodnoty, součást našeho kulturního dědictví. My archiváři jsme tu od toho, aby měl tento materiál náležitou péči a zároveň k němu usnadňujeme cestu jak laické, tak odborné veřejnosti. U staršího materiálu je proto třeba zvládnout čtení nejrůznějších typů dobového písma, znalost staré němčiny, latiny i dalších jazyků, pomocných historických věd a dějin správy.

Jak vypadá takový tvůj běžný pracovní den?
Vyřizuji dotazy formou rešerše, radím v otázkách badatelských témat a školních prací, vyhledávám a připravuji objednaný materiál pro studovnu nebo k zhotovení reprodukcí. Můj ideální pracovní den ale vypadá tak, že pořádám fond. Jako má muzeum sbírky, má archiv jednotlivé fondy - soubory dokumentů vyprodukovaných jediným subjektem. Ty se do archivu dostávají v nejrůznějším (ne)pořádku, a pak je třeba upravit nebo vytvořit systém uložení, vytřídit nepotřebné nebo nenáležité písemnosti a vše zinventarizovat, a tím zpřístupnit veřejnosti. Taková práce na jednom fondu může trvat roky v závislosti na jeho velikosti. Tu a tam zbývá čas na přípravu článků nebo třeba rubriku Psalo se před lety v měsíčníku Třeboňský svět. Archiváři se obecně podílí i na výzkumných úkolech, databázích pro nejrůznější účely, výstavách, přednáškách a vydávání historických publikací.

Co tě k téhle neobvyklé práci přivedlo?
V žertu říkám že knížka Obrázky z českých dějin a pověstí. Ta mě coby dítě úplně dostala a musím přiznat, že mě zachraňovala ještě při zkouškách z historie na vysoké škole, když jsem jinak měla naprosté „okno“. Protože jsem ale již druhou archivářskou generací v rodině, tak mě k této práci ve skutečnosti nic nepřivedlo, já už v tom lítala od mala. I když jsem chvíli váhala mezi biologií a historií, dneska už si neumím představit jinou práci, která by mě víc naplňovala. Kancelářský typ jsem ale z donucení (archiválie si bohužel v parku rozložit nemůžu), takže stále válčím s tím, jak rozdělit čas mezi studium, čtení a další sedavé aktivity a „únik“ do přírody za sluníčkem, vzduchem a normálním pohybem.

Jedním z tvých koníčků jsou hory a horolezectví, co pro tebe hory znamenají?
Hory mi nabízí to, co rybniční pánve přes veškerou svou krásu i jedinečnost dát nemohou, a to je rozhled a nadhled a všechny další pohledy, které krajiny bez horizontu dát nemohou. Nejde samozřejmě o geomorfologii, ale o vnímání sebe i druhých a leckdy marného snažení tady dole v údolích v kontrastu s divokým a nespoutaným světem, kde čas nic neznamená a člověk je odkázaný na svou schopnost předvídat události a odhadovat vlastní síly. Každý den v horách mám pod kůží měsíce.

Ať se snažíš sebevíc, v horách se nebezpečí nevyhneš, jak to berou doma?
Vím, že trápím starostí své nejbližší a tento fakt mě ovlivňuje při rozhodování o tom co podniknout a do čeho se nepouštět. I já se bojím o lidi, které mám ráda. Ať už o manžela, když se pouští do výprav, kterých se já neúčastním, nebo někdo z nich vyráží na cesty. Daleko horší než hory jsou totiž z hlediska bezpečnosti silnice, po kterých se k nim jezdí. O to více si ale vážím toho, že mi rodina nikdy nic otevřeně nevyčítá a respektuje, jaký život vedu. Jinak těm, kteří nejen ve vysokých horách, ale i na cvičných skalkách, už něco zažili, je jasné, že příroda není tělocvična a rozum a ohleduplnost je jim daleko bližší vlastností než frajeřina a hazardérství. Od určité nadmořské výšky se nepěstuje lhostejnost k druhým. Stále však platí, že člověk musí být schopen nejprve pomoci sám sobě, aby byl schopen pomoci druhým.

Nedávno ses jako spoluautorka podílela na vydání knihy o památných stromech Třeboňska, můžeš nám o tom něco říct?
Byla to neobvyklá práce, která spočívala v hledání historických údajů o místu výskytu konkrétního památného stromu. Všechny nás zajímalo, proč vyrostl na daném místě, jak to, že přežil všechny okolní stromy o několik generací a jak by mohl být starý, aniž by bylo nutné navrtávat kmen. Studování starých map, topografií, archivního materiálu a hledání starých fotografií, bylo pracné a dostupná literatura moc nepomohla. Pátrání po minulosti stromu se totiž jednak neslučuje s obvyklými způsoby zpracování minulosti regionu a pak jsem si měla možnost si ověřit, kolik je v takové literatuře - o webových stránkách nemluvě - věcných a datačních chyb. Současní autoři často bez kapky studu opisují údaje i celé pasáže ze sto let starých publikací, aniž by to kdekoliv v textu přiznali a to včetně zmíněných chyb. Protože se ale s prameny nezdržují, nic neověřují, prozradí je právě stejné chyby. Vzniká spousta materiálu nevalné úrovně. Snad i za všechny zapálené spoluautory si přeji, aby ta naše kniha Staré a památné stromy Třeboňska nikoho podobně nezklamala a dala další život těmto výjimečným stromům, když už jejich biologický se nezadržitelně krátí.

Přírodovědec Václav Bartuška se ptal archivářky Blanky Čechové.
Blanka Čechová se bude příští týden ptát floristy a principála loutkového divadla Augustina Kotila.