Mají sport v krvi, milují basketbal a věnují mu spoustu energie. Při vyslovení názvu píseckých Sršňů naskočí mnohým automaticky jméno Janovský.

Kdy jste se poprvé setkali 
s basketbalem a co rozhodlo, že půjde o lásku na celý život?
Otec: Bylo to asi v devíti letech, když v blatenském sokole oslovil tamější hráč družstva mužů a trenér asi dvanáct kluků, zda by nechtěli hrát basketbal. Ten sport se mi velice rychle zalíbil. Měli jsme výborného trenéra, dobrou partu a skvělé výsledky.
Syn: Někdy v dětství, při návštěvách zápasů mého otce, ale moc si toho nepamatuji. Pak vím, že mě otec vzal na finálový den Mistrovství Evropy 1980 v Praze. Sice mi bylo osm let, ale byl to pro mě zážitek. Pak šel však basketbal v celé naší rodině na druhou kolej na úkor hokeje, který jsme s bratrem oba hráli a otec dělal vedoucího týmu. K basketbalu jsme se vrátili při přechodu na střední školu. A co rozhodlo? Asi až moment, kdy jsem se stal trenérem a zjistil, že mě to nesmírně baví a naplňuje.

Miroslav Janovský st.

Narodil se 13. května 1946. Své syny Miroslava a Přemysla odmala vedl ke sportu. Sám se sportu (basketbalu) aktivně věnoval jako hráč i trenér. V klubu Sršňů působí jako emeritní prezident. Ve svém profesním životě vykonává funkci předsedy představenstva jindřichohradecké nemocnice.

Miroslave, zmínil jste, že basketbalu a sportu obecně se věnoval také váš bratr Přemysl. Byli jste bratři i na hřišti, nebo mezi vámi převládala rivalita?
S: No, my jsme často nebyli „bratři" ani mimo hřiště – 
v podstatě jakákoliv naše hra končila mírně řečeno sporem. Oba jsme už jako malí měli velkou touhu vyhrávat. Ale teď už je to lepší.

Přemýšlel jste někdy o konci basketbalové kariéry?
S: Ta myšlenka už jistě proběhla, ale vážně jsem 
o tom ještě nikdy neuvažoval.

Pane Janovský, Přemysl se basketbalu věnuje již pouze rekreačně, Miroslav dál šíří slávu píseckých Sršňů v roli trenéra. Věřil jste, že v basketbalovém prostředí vydrží oba tak dlouho?
O: Ten sport se jim evidentně zalíbil a úspěchy, kterých dosáhli, je udržují 
u basketbalu již desítky let. Nezanedbatelným důvodem je i společenství, které se kolem Sršňů drží.

Převezme pomyslnou rodinnou štafetu také další generace?
S: Doufám, že ano. Dcera není úplně typ na kolektivní sporty, i když teď neustále mluví o tom, že by chtěla trénovat holčičí tým. Syn basketbal hraje a jako nekritický otec si myslím, že nějaký talent v něm je (samozřejmě hlavně díky genům své matky). Hlavní ale je, aby ho sport bavil, a to není fráze.

Jaké jsou vaše největší basketbalové úspěchy?
O: Můj největší úspěch je asi trenérský, když jsem 
v roce 2002 s mladšími minižáky vyhrál mistrovství České republiky. Jako hráč jsem byl akademickým mistrem ČSR s celkem VŠE Praha 
a s píseckým týmem jsme obsadili páté místo ve druhé nejvyšší basketbalové soutěži u nás. V době studií na VŠE jsem neakceptoval nabídky prvoligových družstev Sokola Žižkov a Orbisu Praha hrát nejvyšší soutěž.
S: Myslím, že největším úspěchem je sama značka „Sršni Písek", která před dvaceti lety vznikala na „zelené louce". Asi nejen já, ale úplně všichni, kteří se na jménu této značky podílejí – hráči, trenéři, funkcionáři, fanoušci, sponzoři – máme být na co pyšní. Pokud mám být konkrétní, tak je to působení u reprezentace U16 jako asistent trenéra, kdy jsme dokázali v Estonsku vyhrát B – divizi mistrovství Evropy 
a postoupit do divize A. 
V tehdejším týmu jsme měli hráče, jako jsou Satoranský, Veselý, Jelínek. V rovině klubu, je to pak druhé místo 
v Extralize juniorů 2010.

Miroslav Janovský ml.

Narodil se 5. ledna 1972. Má starší dceru Gábinu a syna Filipa. Ještě před basketbalovou cestou bruslil po té hokejové. V klubu Sršňů působí jako hlavní trenér SCM a ST, trenér U17, U19, přípravky na Tylovce a v aktuální sezoně také celku prvoligových mužů. V profesním životě vykonává funkci zástupce ředitele pro 2. stupeň na ZŠ J. K. Tyla.

Basketbal znáte oba z pohledu hráče i trenéra, jaká role je vám bližší?
O: Velice rád jsem trénoval chlapce ve věku devět až dvanáct let, ale jinak mi byla role hráče příjemnější.
S: Těžko říci, obojí má svoje, ale více ve své kůži se cítím jako trenér.

Současná doba je ve znamení Sršňů, jaký byl ale basketbal 
v době vašeho aktivního hraní?
O: Zcela zásadní rozdíl je 
v celkové připravenosti hráčů, ať po stránce fyzické (zejména rychlosti), tak 
i herních dovedností. Basketbal je mnohem rychlejší 
a agresivnější, než býval za nás. Úroveň nutnosti týmové spolupráce byla nezbytná již za nás.
S: Je to tak, basketbal, stejně jako jakýkoliv jiný kolektivní sport, prošel velmi dynamickým vývojem především směrem k rychlosti 
a atletičnosti. Basketbal býval považován (a stále ještě se 
s tímto mýtem setkávám) za hru pouze pro dlouhány, kteří vlastně ani nemusejí umět běhat, a kdy každý kontakt 
s protihráčem je faul, takže to není ani hra pro chlapy. Ty doby jsou již dávno pryč. Výška je samozřejmě stále výhodou, ale atletická připravenost, dynamika a silovost jsou těmi hlavními faktory úspěšného hráče.

Písečtí Sršni oslavili v loňském roce 20 let od založení klubu, jak tehdy ta myšlenka vznikla?
S: Když jsem skončil studium, chtěl jsem kromě své profese navíc začít trénovat. V Písku tenkrát působil školní klub manželů Papalových při ZŠ J. Husa a něco se dělo také v sokole, ale tam to bylo velmi nahodilé. Založil jsem tedy basketbalový kroužek při ZŠ J. K. Tyla, kde jsem také učil. Poté se to rok od roku začalo zvětšovat, bobtnat a nabalovat. A proč „Sršni"? Když jsme společně s malými kluky hledali jméno, byl jediným Čechem 
v NBA Jiří Zídek hrající tehdy za Charlotte Hornets (Sršni). Tak jsme jen počeštili název a bylo to.

V podstatě z nuly se podařilo vybudovat něco, co má dnes 
v basketbalových kruzích zvučné jméno. Jaká byla cesta 
k úspěchu?
S: Dlouhá, ale zábavná. Krok za krokem jsme si budovali pozice v minibasketbalu, později v žácích a dorostu, nyní snad přichází 
i čas konjunktury mužského týmu. Je to poctivá práce, která jde někdy až příliš pomalu. Ale v našich podmínkách není jiná možnost.
O: Když se zpětně podívám, tak je to nejen úspěch zakladatelů (Míra a Dalibor Pešek), ale řady dalších, zejména trenérů (Kyrián, Matějka, Čech, Dudi, Nahodil, dříve ještě Běle a Šenfeld). Dále pana Máci, dlouholetého předsedy oddílu a rozhodčího, ale v neposlední řadě také současného předsedy oddílu Zdeňka Mareše. Nebylo by to možné bez pomoci města 
a sponzorů. Je to obrovský úspěch.

Pane Janovský, na tribuně písecké sportovní haly býváte pravidelným hostem a každý další zápas velmi prožíváte, co pro vás dnes znamená basketbal?
O: I když chodím na basketbalová utkání všech kategorií často, tak to s ohledem na moje pracovní vytížení není tak často, jako tomu bylo před několika lety. Dnes je pro mne sledování basketbalových zápasů především zábavou spojenou s vnitřním hodnocením úrovně jednotlivých celků i jednotlivců.

V hledišti působíte často velmi emotivně, co vás při sledování zápasů dokáže nejvíce vytočit 
a naopak potěšit?
O: Velice mi vadí zjevná pochybení rozhodčích, zvláště, když se týkají jen jednoho družstva, ale také to, když trenéři Sršňů postupují při koučování výrazně jinak, než si představuji já (s úsměvem). Po skončení zápasu mě to většinou vše rychle přejde. Na druhé straně mě těší vysoká kvalita většiny zápasů mužů. Ale zejména mě těší, že se v poslední době výrazně zlepšuje kvalita práce s mládeží, což se projevuje i na hřišti.

Mimo basketbalu máte společné také profesní úspěchy (včetně Přemysla) a podobné pozice, čím si vysvětlujete tento fakt?
O: Opravdu nevím, neumím to specifikovat, ale myslím si, že to může být cílevědomost a pracovitost. Nevím, zda je to v genech (já měl od Boha nadanou sestru), protože dlouhá léta pracuji ve zdravotnictví, tak musím říct, že geny dokážou být taky pěkný neřád.
S: Nerad bych zapomněl na mamku, která úspěšně podniká. A vlastně nevím, jestli se má „civilní" pozice dá srovnávat s otcem a bráchou. Já dělám ve školství rád, ale popravdě se cítím být pořád víc učitelem než řídícím pracovníkem. Myslím, že mi chybí takový ten „ředitelský gen", který oni oba mají. Tedy v civilním životě. (smích)

Jak byste na závěr popsali přínos basketbalu? Co je na této hře tak přitažlivé, proč by ji mladí kluci a holky měli začít hrát?
O: Především proto, že je to kolektivní sport, který dokáže děti motivovat nejen 
k osobním úspěchům, ale ke spolupráci a komunikaci uvnitř družstva tak, aby bylo dosaženo celkového úspěchu týmu. A proto je i základem úspěchu vytvoření dobré party. Myslím si, respektive jsem přesvědčen, že vede 
k získávání dobrých vlastností pro život.
S: Jako každý kolektivní sport může dát mladému člověku do života strašně mnoho. Od pohybových dovedností, přes získání správných životních návyků a postojů, až po rozvoj sociální inteligence či získání mnoha přátel. Basketbal je těžký sport (na naučení základů) s poměrně složitými pravidly, to naší české mentalitě příliš nesedí. Na druhou stranu je to díky tomu sport dynamický, kde se stále něco děje, přiměřeně tvrdý, ale i dávající stálý prostor pro inteligentní a efektní řešení situací. Ne nadarmo je basketbal druhým nejrozšířenějším kolektivním sportem na světě.