Aby jeho cesta byla snazší, vzal si vdovu po mydlářském mistru Drotcíharovi, Voršilu. Zdá se, že to byla ta nejlepší volba, protože se mu dařilo do té míry, že po nějaké době stal dokonce primátorem městské rady. A to i přesto, že ostře promlouval proti jezuitům. Jeho syn se paradoxně stal páterem a k tomu od hraběte F. J. Slavaty dostal nadační kaplanské místo. Jak se jeho život vyvíjel dál, nám už pan archivář nezmiňuje. Ale o jeho otci máme zpráv dostatek.

Václav Bernard byl člověkem velice činorodým. Krom svého řemesla mydlářského, zabýval se ještě svým původním zaměstnáním, zeměměřičstvím. Spolu s kolegou, geometrem Fabianem Svobodou, rozměřoval panské lesy a jitra. Některé z jejich výkresů se zachovaly. Jenže prý byly „nevalně dovedné". Ale přeci jen tu po sobě Fabián Svoboda zanechal určitou památku. Při svém měření dlouhý čas bydlel v poustevně nad Markýtou. Myslivci tomu místu začali říkat „Na Fabianku".

Na konci svého života si Čapek způsobil jisté potíže. Spojil se s pruským kavalírem, baronem von Siegburg, který se snažil přesvědčit hradeckého probošta a hejtmana Kölsche, že kostel sv. Jakuba skrývá velký poklad. A to buď přímo ve svých útrobách a nebo v okolních polích. Nakonec se snažil pány obměkčit tím, že až poklad nalezne, půlku z něho odevzdá. Jen požadoval, aby mu dovolili kopat a hlavně, aby se o jeho nápadu příliš nemluvilo. Ale jak známo, čím je věc tajnější, tím rychleji se šíří.

A tak se stalo, že druhý den ráno bylo na poli, krom zeměměřiče Čapka, takové množství lidí s krompáči a lopatami, že musel zasáhnout sám hejtman Kölsch. Několik měšťanů musel dokonce nechat zavřít, aby ostatní přesvědčil, že kopat na cizím pozemku se opravdu nemá. Jediný, kdo se nevzdával, byl Čapek. I on si ale nakonec, pod pohrůžkou vězení, dal říci. Baron von Siegburg po svém neúspěchu z města odjel a usadil se v Milosticích u Votic. Nakonec vyšlo najevo, že pan baron byl patrně pruský špeh.

Potíží bylo dost
Ale to nebyl jediný Čapkův problém. Ještě před svým nezdarem při hledání pokladu musel řešit potíže cechovní. Sám moravský podkomoří Jan Řikovský z Dobršic žaluje na Čapka, že moravským mydlářům zapověděl v Hradci své zboží prodávat. Čapek byl pochopitelně v celé věci nevinně. Řídil se privilegiem, které cechu udělil ještě pan Vilém Slavata. Ale nic naplat. Soudní pře už byla započata. Proto vyslal do Brna mydláře Josefa Mitnekera, který měl své hradecké kolegy obhájit. Nepořídil dobře. V Brně mu oznámili, že cechovní generalia jsou nad nějaká privilegia. A v artikulích se nic podobného nepíše.

Poslední soudní pře čekala na Čapka ještě krátce před jeho smrtí. Uznávaný třeboňský archivář a geometr Petr Světecký odkoupil od Čapka jeho zeměměřičské náčiní za 25 zlatých. Aby nemusel do Hradce jezdit, poslal peníze po jistém Jakubu Pergamenovi. Jenže ten se zřejmě rozhodl si pomocí lehce získaných peněz přilepšit a nic neodevzdal. Nakonec se přeci jen vše vyřešilo v Čapkův prospěch a každý dostal své. Jistě i nepoctivý Pergamen.

Přichází rok 1761, ve kterém vrcholí vleklé spory s řezníky, které doprovázejí mydlářský cech po celou jeho cestu. Mydláři dokonce udělají něco do té doby neslýchaného. Pokládají řemeslo. A proč to vše? Mydláři žalují na řezníky, že jim prodávají nekvalitní lůj. Řezníci oponují tím, že mají nařízeno dávat domácím za starou cenu, což je patnáct zlatých za cent. Jinde by dostali i šestnáct a půl. A tak mydláři ještě udělali před oznámením konce řemesla truc. Nechali si lůj od řezníků připravit a pak koupili jinde. A to dokonce celých 30 centů. Věc se dostala před magistrát a ten rozhodl překvapivě. I přesto, že se řezníkům většinou nikdo neodvažoval odporovat, radnice rozhodla ve prospěch mydlářů.

„Jen třicet centů loje padne ročně na osvětlení města. V Hradci jsou všehovšudy jen dva mydláři a ti nemají čas ještě ke své práci obíhat řezníky a škemrat o lůj. Ať vzali těch třicet centů, kde vzali, městu tím posloužili."

Tím ovšem celý spor neskončil. Mydláři sice svou „výpověď" berou zpět, ale válka dvou cechů o hovězí lůj pokračuje. Mistr cechu mydlářského a vážený měšťan hradecký Antonín Kyselský jménem svého cechu žene spor opět na radnici. Mistry řeznické obviňuje z nedbalosti a viní je z toho, že nedostatkem loje se v hospodách večer sedí potmě. Cizí lůj si mydláři koupit nesmějí a domácí schází. A to je chvíle, kdy celá věc bere opačné obrátky. Syndikus František Diviš se ve svém hněvu rozohní doběla. „Hradečtí budou mít stálé světlo až v pekle!" pronese a rozhodne o právu na straně řezníků.

A co olejníci?
Ne všichni mydláři a svícníci se zabývali jen svým řemeslem a nebo nekonečnými žabomyšími válkami. Byli i tací, kteří si pomohli ke slušnému majetku i jinou cestou. Mydlář Antonín Přibík, který k nám roku 1785 přišel ze Sedlce, pojal za ženu Veroniku, vdovu po mydlářském mistru Charvátovi. Když Veronika v září zemřela, našly se po ní směnky v hodnotě 15 000 zlatých. Půjčovala i se svým mužem peníze na vysoký úrok.

Krom vosku se na svícení používal ještě olej. Zajímavé je, že olejníků bylo rozhodně více než svícníků a přesto jsem o jejich výskytu v našem městě nic nenašla. V jiných městech to však není o nic lepší. V Praze, Kolíně a Kutné Hoře je zaznamenána jejich cechovní organizace už v patnáctém století. O sto let později však jejich stopy mizí. Podle všeho to bylo tím, že se pomalu zařadili mezi mlynářské tovaryše a čeledíny.

A co měli společného s mlynáři? Stoupy, které se stavěly právě poblíže mlýnů, sloužily i olejníkům. Ti zde lisováním a tlučením získávali olej převážně lněný a konopný. Dřevěný (terpentýn) vznikal destilací především borovicové pryskyřice. Olej se ve starších dobách používal mnoha způsoby. Krom zmíněného svícení, se jím pochopitelně mazalo, mastilo a dokonce i léčilo. Zánik cechovní organizace olejníků by bylo možné vysvětlit i tím, že mnohdy obchodovali i s jinými surovinami (hrách, jáhly, kroupy, mák) a výrobu olejů si přibrali jako „přidruženou výrobu".

Marcela Handlová

Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce
Z. Winter, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách
Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15.
století