Stalo se roku 1461. Král Jiří z Poděbrad šel dle svého zvyku navštívit městskou laznu, aby tělo očistil a vous si nechal oholit. Zamířil k vyhlášenému odborníkovi Jandovi, který rád s králem žertoval. Tohoto dne se mu ale jeho smysl pro humor trochu vymkl z ruky. Když královu tvář zveleboval břitvou, položil mu hádanku. „V čích rukách je právě teď České království?" Král vše pochopil a tak odpověděl. „Ve tvých, bradýři." Když Janda doholil a uklidil své náčiní, král mu položil úplně stejnou otázku. „Samozřejmě, že ve tvých, králi." Sice odpověděl okamžitě, ale už mu to nebylo příliš platné. Rozhněvaný Jiřík oblíbeného bradýře zbil tak, že ten za osm dnů skonal.
Bradýř neboli polbír a nebo také barvíř krom holení brad urozených i prostých hojil i různé rány. Většinou střelné, bodné a sečné. Volali ho i ke zraněným, které napadl býk, jelen na honu nebo je pokousal pes. Vyznal se i v léčení nežidů, vejrazu těla, prašiviny, kataru, zaříkal božec, skříle, souchotiny, dával klystýry. To vše s pomocí herbářů a různých pověr.
Lazebník měl svou práci rozhodně snazší. Provozoval lázně studené i teplé a myl příchozím hlavy. První parní lazny byly zakládány v polovině třináctého století, v Brně roku 1244, a ve stejné době i v Praze. Parní lázeň fungovala na principu lití vody na horké kamení. V lázních pražských byla celá procedura oživena sluhy s metlami, kterými šlehali pařící se zákazníky.
Avšak ani sto let trvání řemesla lazebnického nepřineslo cechu vážnost. Roku 1330 dokonce král Jan Lucemburský zakazuje pražským konšelům přijímat mezi sebe lazebníky, bradýře, pištce a hudce. Ovšem dalo by se říci, že ve světě lazebnické umění určitou vážnost mělo. Podle pařížského statutu z roku 1395 jsou lazebníci důležití pro zachování lidských těl a bradýři pokládáni za poloviční mediky a ranhojiče.
Ale to už se dostáváme do století patnáctého, kdy můžeme konečně zavítat i my, Hradečtí, do očistné koupele. S povolením Jindřicha IV. z Hradce, purkmistra a dvanácti konšelů v čele s rychtářem Janem Halamou byla prodána městská lazna po nebožtíkovi Pavlíkovi. Koupil ji lazebník Zýcha za slušný obnos 120 kop grošů. Dvacet složil hned a zbytek postupně splácel. O rok později už bychom měli možnost volby mezi dvěma takovými zařízeními.

Lázně i ordinace

Pro každé město byla lazna celkem dobrým zdrojem příjmů. V našem městě lazebník odváděl městu dvacet kop grošů ročně. Pokud se však přišlo na to, že lazebník umožňuje provozovat ještě jinou činnost, zaplatil pokutu. Ve městě Stříbře pouštěl mistr lazebnický do koupelí pro obveselení příchozích pánů pravidelně nevěstku. A tak zaplatil kopu grošů. Za čas se přišlo na to, že žena prodejná je tam zas. A tak zaplatil kopu grošů. A zas. Prostě se to asi vyplatilo všem zúčastněným stranám.
A jak vlastně lazna samotná vypadala zevnitř? Sestávala většinou ze dvou místností. V té větší byly dřevěné vany na koupele studené i teplé. Ta menší vyhlížela mnohem méně příjemně. Zde totiž lazebník provozoval druhou část svého řemesla. Visely tu malé i větší kleště na trhání zubů, poušťadla na krev, pijavice ve sklenicích, baňky, nože ostré k úpravě vousu, podlouhlé nebo tvaru měsícovitého, nůžky, korbely na vodu.
Začátkem 16. století byla lazna na rynku prodána městskou radou lazebníku Tomanovi, který musel dodržet určitou podmínku. Žáky, učedníky, tovaryše a městské chudé musí do lazny zdarma pouštět a o suchých dnech jim taktéž zdarma vytápět. Zřejmě se Hradec inspiroval Prahou, kde tento zvyk zavedl roku 1395 králův lazebník Jakub Holba. Hradeckou Tomanovu laznu bychom našli ještě dnes. Bývala v domě číslo 176/I. Na portálu má z levé strany štítek s břitvami, na pravé na nás hledí důkladně oholený, usměvavý obličej. Je vytesán i pod lavičkou při ostění portálu. Deset let po Tomanovi, roku 1560, už provozovnu vlastní Baltazar Spitzar z Pasova. Jeho rod se tu udržel až do roku 1643.
Panská lazna, která vzala někdy kolem roku 1580 za své při stavbě pivovaru, se nacházela proti Pluhově baště. A když už jsme u toho místopisu, bylo by záhodno zmínit, kde bydlel v té době podle všeho jistý bradýř Mertl. Jistě si každý všiml takzvaného domu u Bradáče č. 53/IV, který míjíme, když kráčíme od muzea dolů Nežáreckou ulicí.
Druhá městská lazna stávala na konci mostu v Zárybničí naproti kostelu sv. Alžběty (kovárna). Na té sedí Mates, který více než lazebníkem byl pro pána poslíčkem. Jednou běžel do Jihlavy pro 3 a půl žejdlíku růžové vody, jindy zas do Třebíče pro půjčku. Ale pravdou je, že svou profesi i při tomto vytížení stíhal celkem dobře. Vylepšoval koupele nabídkou různých druhů ovoce, podával zažívací prach, podle přání zákazníka koupel osolil nebo ovoněl a nezapomínal ani na vylepšení nálady trochou páleného. Krom toho obchodoval s červeným a zlatým pečetním voskem a bílou hořčicí, určenou pro lepší trávení. Snad pro všechny tyto zásluhy byl Mates přesvědčen, že on je nad apatykáře a doktora mocnější. Vždyť tak, jako medikus i on baňky sáže, žilou pouští a různé jiné odbornosti zná.

Bradýři jako znalci

Panu Adamovi, který k němu někdy zavítal, aby si nechal vous upravil a hlavu umýt, ale jak se zdá, jeho vychloubačnost nevadila. Rád s ním rozmlouval a když Mates zestárl, určil mu dokonce roční důchod pěti kop grošů. Možná i to ovlivnilo jeho dva syny při „volbě povolání". Starší syn Baltazar se stal lazebníkem a mladší Mates, kupodivu, lazebníkem. Tento Mates byl roku 1607 nařčen, že měl prsty v požáru, který pohltil 86 domů, radnici, kostel sv. Jana a uhořelo v něm osm osob.
Na konci šestnáctého století se náhled na řemeslo lazebnické, ale hlavně bradýřské začal pomalu měnit k lepšímu. Už to nebyli jen „škrabáci kuřích ok", ale vzhledem k tomu, že uměli hojit různé rány, páni je přivolávali k úmrtím, u kterých vznikly nejasnosti. Tak, jako se dnes volá k ohledání na místo činu soudní lékař, volal se bradýř. Ten podle vedení zbraně, stop krve, stop v blátě či ve sněhu poznával, došlo-li k vraždě.
Roku 1682 povýšili mistři bradýři ještě o kousek. Zemský sněm se usnesl, že budou určeni dva zemští bradýři se stálým platem 100 kop grošů. Pod dozorem protomedika regni Bohemiae měli na starost znovu budovat obecní lázně. Po roce 1620, kdy měla Česká země přeci jen jiné starosti, úplně zanikly. A jak se zdálo, byla to chyba. Ukázalo se totiž, že tam, kde lidé dbají na čistotu těla, mor a peteče ustupují rychleji. Jeden bradýř, který byl pověřen starostí o městské lázně, byl ustanoven v Žatci a druhý sídlil v Jindřichově Hradci. Dlouho si ale svého postavení neužili. Už roku 1699 se rozhodlo, že bude lépe mít v každém kraji svého fysika.

Pozn.:Božec – psotník
Suché dny – postní středa, pátek sobota, které se opakují čtyřikrát do roka. Jsou určeny modlitbě,      očištění a půstu. Suché proto, že se jedl nenamazaný chléb.
Fysik – vystudovaný lékař

Zdroj – arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Z. Winter – Kulturní obraz měst českých; Z. Winter –  Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách; Václav Hugon Wunsch – Veselý anekdotář 

Marcela Handlová