Prostě, abychom mezi dnešními mistry nezabloudili, začneme nástrojem, který byl právě pro několik následujících řemesel nezbytným. A tím je brusnice neboli šlejferna.
Stejně tak, jako mlýny a hamry i brusnice potřebovaly ke svému provozu vodu. Proto bylo možno v Hradci jich nejvíce najít na řece Včelnici (Nežárce).

Brusnice často brala velká voda

Ty úplně první vypadaly jako malé domečky, plovoucí na trámech. Byly uvázány řetězy u břehu až do chvíle, kdy přišla na jaře velká voda. A pokud byla doprovázena ještě těžkými ledovými krami, většinou daly brusnice městu sbohem a pluly si směrem na Stráž.
Koncem patnáctého století bychom jich v podhradí kolem koželužských domků napočítali kolem šesti. Začátkem sedmnáctého století byly postupně likvidovány. Na hradní stoce byla ponechána pouze jedna a ostatní byly přestěhovány k Lišnému dvoru. Svému osudu přesto neušly a pomalým dozníváním některých řemesel zašly i ony na úbytě. Nakonec tehdy zbyla v Jindřichově Hradci jen jediná, která stála u židovského hřbitova. Proto se tomuto místu říká „Šlajferna".
Prvními z řemeslníků, pro které byla brusnice denním chlebem, byli pochopitelně brusiči. Ačkoliv se jich v Hradci vyskytovalo relativně dost, na založení cechu to přesto nestačilo a tak byli nejprve přiřazeni celkem logicky k mečířům a platnéřům, později, když tato řemesla zanikla, je vzali pod svá ochranná křídla soukeníci a postřihači. Jenže, kámen úrazu byl v tom, že soukeníci, jako cech pochopitelně ze všech tří nejbohatší, si začal určovat podmínky a ostatní dva se musely přizpůsobit.

Brusiči chtěli vlastní cech

Proto roku 1658 žádají oba podřízené cechy oddělení a samostatnost.   Postřihači křičeli více, brusiči byli umírněnější. Proto není dost dobře možné najít na příslušníky tohoto řemesla nějaký skandál. Jediného známého přestupku se dopustil roku 1609 starý brusič Rábl, když se nechal vyprovokovat od formana Honzy a u Černého orla se spolu poprali. Bitka to byla asi celkem tuhá, protože musel zakročit sám rychtář a žilou jim po zádech domluvit.
Řemeslem dnes druhým jsou nožíři, kteří byli často v našem městě zaměňováni za brusiče. Možná to bylo i proto, že leckterý mistr nožířský vlastnil i šlajfernu.

Nožíře si často pletou s brusiči

Řemeslo nožířské je v našem městě doloženo celkem brzy. Už roku 1362 lze najít v pražských městských knihách zmínku o jindřichohradeckém mistru nožířském Tomášovi, který přišel do Prahy ucházet se o měšťanství. Úspěšně. O pár let později, roku 1407 už náš rodák mohl vstoupit do samostatného pražského cechu nožířského. Ale krom cechovních ferulí, pokladnice a dalších nezbytných propriet potřebných ke správnému chodu každého cechu získali pražští nožíři ještě něco. A tím byl ostrý jazyk a patřičná drzost. Hádali se kde mohli a o co mohli. To by snad páni ještě snesli, ale když jeden z jejich příslušníků vzal smolou vylitý kalich a začal coby kněz sloužit mši, to už bylo příliš.
Z Prahy se vzdálíme, ale cestou domů bych se ještě ráda zastavila v Chocni. Odtud totiž pochází přesný popis mistrovského kusu potřebného pro vstup do tamního cechu. Chudák tovaryš, který se chystal zahájit svou profesní dráhu právě v tomto městě. Lehké to věru neměl. Musel vyrobit 77 kusů různých nožů. Většinou po deseti od každého druhu. Některé názvy už nám asi nic neřeknou, ale jen tak pro zajímavost – nože řeznické, prsaté, končité, kožešnické, metelíky, řezáky, krumpáče, klukovce… Materiál musel uchazeč mít vlastní. Ale podle všeho se tu nejednalo ani tak o zjištění šikovnosti nastupujícího mistra, jako spíše o vychytralost pánů mistrů. Ať totiž tovaryš u zkoušky uspěl nebo neuspěl, jeho dílo v cechu zůstávalo. Nesměl jej sám ani prodat.

Naši mistři vyrobili nožířský skvost

Tato tak trochu neférovost se jistě vyskytovala jen místně a svět o ní nevěděl. Dozvěděl se ale o jiné věci, na kterou mohl být český cech nožířský naopak patřičně hrdý. Naši mistři nožíři vyrobili tzv. český řezák, který byl i v zahraničí velice žádaný. Už roku 1490 se o něm zmiňuje vídeňský nožířský řád. Bohužel, nepopisuje nám, jak vlastně ten „Bohemischesnitzer" vypadal. Podle všeho byl asi dosti těžký. Podobu druhé naší české speciality už si podle popisu jistě dokážeme představit. Byla to bodná a sečná zbraň, která se podobala dýce, ale byla zahnutá jako šavle. Tato zbraň, pocházející taktéž z konce 15. století jako předešlý řezák dostal jméno tesák. V Německu, kam rychle pronikl, ho nazývali zkomoleně dusákem.
Ale už pojďme rychle domů, kde na nás čeká bohatě prostřená svatební tabule, ke které se chystá roku 1574 zasednout pan Adam II. z Hradce se svou ženou Kateřinou z Montfortu. Jak už jsem se několikrát zmínila, byl rod pánů z Hradce velice pokrokový a novotám se nebránící. Proto si pan Adam nechal zhotovit na svou svatbu kompletní příbory –  nože i s vidličkami. Jelikož místní mistři nebyli na tak velkou zakázku zařízení, musel vypomoci nožíř Viktorín z Kamenice, který dodal ještě 40 příborů.

Mečířům se nelíbilo předvádění nožířů

Každý řemeslník chce jistě ve svém oboru vyniknout a ukázat, že právě on je ten nejlepší. Pražští mistři nožíři své umění dokazovali na obkládání nožních a tesákových rukojetí. Používali k tomu většinou santalové dřevo, mosaz a stříbro. Pravděpodobně mělo jejich umění úspěch, protože proti nim roku 1525 tvrdě zakročili mečíři z Nového Města pražského. Chtěli si vynutit okamžitý zákaz zdobení tesáků, kordů, mečů a i jiných zbraní bodných i sečných. To přeci náleží jim! Ale páni radní (mezi nimiž bylo i několik nožířů) rozhodli kompromisem. Jelikož by mistr nožíř neměl jak své opravdové umění ukázat, může zdobit nadále vše, krom mečů, to náleží pouze mečířům. Kdo odcházel z jednání spokojenější je asi zřejmé.
V našem městě jistě k podobným výstupům nedocházelo. Hradečtí mistři nožíři si s mečíři nepřekáželi. Nožíři měli své uplatnění většinou ve městě, mečíři se pohybovali více na zámku. Roku 1576 je zmínka o Petru Kochovi, který má na starosti pánovu hornyskomoru (zbrojírnu), kde se stará o rapíry (kordy), tulichy (dýky), meče a potahuje pochvy sametem.
O pár let později, roku 1588, už pracuje na zámek mečíř a vážený měšťan Kašpar May, který poté, co dodal na zámek objednaných 11 mečíků a 18 dýk, dostává stálou zakázku. Spolu s platnéřem Jírou má dvakrát v roce vytírat brnění suknem a natírat olejem. Oba si nemohli tuto práci vynachválit. Zprvu pochopitelně s dílem  spěchali, aby ukázali svou píli. Později ale zjistili, že mzda je časová, nikoliv úkolová. A tak prodlužovali a prodlužovali. Roku 1594 zapisuje do knih rozhořčený hejtman Zelendar, který se snažil svému pánovi každý krejcárek ušetřit, že už jsou oba přes měsíc na zámku a ještě nejsou s dílem hotovi.
Uplyne dalších sto let a po mečířském řemesle není v Hradci ani památky. Poslední mistr tohoto umění byl roku 1700 starý mečíř Jan. S řemeslem mečířským úzce souvisel sporar (ostružník), který měl na starosti ostruhy na koně. I toto řemeslo zaniká přibližně ve stejnou dobu. U nás je posledním známým sporarem Zigmund Miecz v roce 1673. Nejinak dopadl i platnéř, který zažíval svou největší slávu v dobách rytířských turnajů zvláště v šestnáctém století. Po vzoru panstva si dokonce rytířskou zbroj pořizovali i zámožnější měšťané. Ale tato doba trvala jen krátce a brnění začalo být považováno za zbytečné poté, co se ke slovu dostaly střelné zbraně.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Z. Winter, Kulturní obraz českých měst; Z. Winter, Zlatá doba měst českých

Marcela Handlová