VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Byl u počátků myšlenky založit vysokou školu

Jindřichův Hradec/ROZHOVOR/ - Od mládí jsou největšími koníčky dnes osmapadesátiletého Jaroslava Cempírka cestování, literatura a sport.

18.10.2009
SDÍLEJ:

Jaroslav Cempírek (uprostřed) je na snímku se studenty ze 2.C jindřichohradeckého gymnázia Vojtěchem Hrubcem a Michalem Vetýškou.Foto: Miroslav Cihelka

Po absolvování Fakulty tělovýchovy a sportu v Praze, kde vystudoval obor čeština, nastoupil jako učitel na jindřichohradecké Gymnázium Vítězslava Nováka a s krátkými přestávkami mu zůstal věrný dodnes. V období sametové revoluce pracoval v koordinačním centru Občanského fóra, o politiku se nikdy nepřestal zajímat, ale prakticky se do ní nepustil. Nechtěl kompromitovat sebe ani druhé zájmem státní bezpečnosti, který projevovala o jeho osobu ve vztahu k jeho bohatým zahraničním stykům i aktivitám před rokem 1989.

Na Západ jste se podíval již před rokem 1989. Bylo složité se tam dostat?
Nebylo to zrovna snadné, ale existovalo několik způsobů, které umožňovaly omezenému počtu lidí vycestovat na Západ. Do zahraničí jsem ovšem jezdil i díky mimopracovním aktivitám, takže to bylo přece jenom o něco jednodušší. Na začátku 80. let jsem například učil češtinu v tehdejším východním Německu, v Drážďanech. Nebo jsem spolupracoval s jihočeskými výtvarníky. Od dětství nás pojilo přátelství s dnešním ředitelem gobelínky Janem Fidlerem. Jezdili jsme na jachting do Polska. Přes České mírové hnutí jsme se zúčastnili mezinárodní spolupráce výtvarníků a navštívili jsme například německý Neckargemünd, který se později stal partnerským městem Jindřichova Hradce. Také jsme organizovali mezinárodní pracovní tábory na Jindřichohradecku. Na základě toho jsme také mohli cestovat do zahraničí. Ještě před revolucí jsem měl možnost strávit dva tříměsíční pobyty ve Spojených státech, při prvním jsme s Janem Fidlerem pracovali ve třech workcampech, ve druhém jsem byl na devítiměsíčním pobytu v táboře YMCA, kde jsem pracoval jako instruktor windsurfingu, vedoucí a poradce. Spojené státy byly a jsou dosud mou kultovní zemí, tím se liším od většiny Čechů, s nadšením jsem tam zajížděl i po revoluci.

O politiku jste se před sametovou revolucí nezajímal?
O naše výjezdy se začala zajímat tehdejší státní bezpečnost, vlastně oběma stranám musel člověk vysvětlit, že neprovozuje protistátní či protiamerickou činnost. Což jsem samozřejmě nikdy v úmyslu neměl, po revoluci jsem se od přejících lidí dozvěděl, jak a kde jsem veden. Většinou jsem věděl, s kým mluvím a co říkám. Nikdy mne nepřekvapovaly reakce cizích, hloupých a závistivých lidí, ale leccos zamrzelo od přátel. Politika mě však zajímá jako organizace života v naší zemi a její integrace v globalizovaném světě. Do praktické politiky se zapojuji jako občan, který miluje svobodu a demokracii. Ještě před revolucí jsme navázali kontakty s některými sociálními demokraty v tehdejší Německé spolkové republice, a když se v Sovětském svazu dostal k moci Gorbačov, spřátelil jsem se také s redaktorem časopisu Týdeník aktualit agentury Novosti Anatolijem Ďorděnkem, který už v té době měl demokratické západní myšlení a trpěl zkostnatělostí českého komunistického vedení stejně jako my. Rusko už v té době bylo na cestě glasnosti a přestavby, ale u nás bylo stále ticho. Chci jen naznačit, že v té době jsem byl v mezinárodních vztazích daleko lépe informován než nyní.

Jak jste se ocitl v koordinačním centru Občanského fóra?
Správně říkáte ocitl. Doba rozdělování pozic přišla až později. Já osobně jsem se tam ocitl tak, že jsem se spolu s tehdejším kolegou Miloslavem Vokáčem zúčastnil setkání se starostou Navrátilem na nové radnici. Já ale nejsem tvůrcem OF v Jindřichově Hradci. S úsměvem si dodnes vzpomínám, jak jsem šel náhodou přes náměstí Míru a u sloupu zpívala malá skupinka Masarykovu oblíbenou písničku Ach synku, synku. Pro sebe jsem si tehdy řekl – tady se revoluce nedělá a jel domů k televizi! Další den jsem ale již na náměstí přímo běžel jako mnoho dalších občanů a přátel. Ty diskuse odborníků s lidmi byly ohromné a plně jsem propadl této atmosféře. Z Německa jsem si přivezl německou verzi Havlovy knihy Dopisy Olze, a protože v tu dobu ještě o Havlovi nikdo mnoho nevěděl, byl jsem vyzván, abych o něm veřejně na náměstí promluvil.

Lidé z koordinačního centra často pokračovali v politice i po řádných volbách. Vy ne. Proč?
Zaprvé jsem v Občanském fóru nehrál žádnou důležitou roli. Bylo zde mnoho lidí se širším záběrem, kteří udělali mnohem více praktické práce a jichž si nesmírně vážím. Mezi ně patří například Ivan Emr, lékař Rudolf Střítecký či dnešní ředitel gymnázia Miloslav Vokáč. A za druhé, jak jsem již řekl, o mne projevovala zájem státní bezpečnost. Toto téma je stále živé, jsem rád, že tento zájem nakonec po revoluci přece jen skončil. Kdo tím neprošel, těžko si může představit, jakým tlakům člověk čelil. Myslím, že jsem jednou měl možnost podívat se svému svědomí z těsné blízkosti přímo do tváře. Výsledek ať posoudí ti, jimž jsem ublížil, anebo ne?
Ještě v průběhu sametové revoluce jsem si často kladl otázku, jestli máme vůbec právo brát osudy města a republiky do vlastních rukou. V té době to ale jinak nešlo a věděli jsme, že řádné demokratické volby vygenerují lidi s mandátem, což bylo podstatné. Vzpomínám si například, jak z centra přišel požadavek kooptovat jednoho poslance do České národní rady. Sešli jsme se proto a na místě navrhli doktora Stříteckého. Podobně se dostal ke své funkci Vladimír Špidla, kdy bylo nutné obsazovat nejrůznější místa, třeba šéfa nového pracovního úřadu. A takových lidí bylo víc. Naopak, vždy jsme se snažili vybrat vhodné kandidáty, a pokud mohu hodnotit, tak všichni se svých funkcí ujali velmi zodpovědně. Dodnes si myslím, že je škoda, že někteří z vedoucích OF do funkcí nešli. Ivan Emr, Jan Blažek, Zdeněk Kasper a další. Nenahraditelnou práci v OF vykonal Josef Kuliš.

A jak na tu dobu vzpomínáte?
V životě jsem si vychutnal dva úžasné týdny národní jednoty. Poprvé to bylo první týden po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a podruhé první týden po sametové revoluci. Obě události měly totiž jedno společné, a to obrovský entuziasmus a svornost celého národa. To, bohužel, v obou případech časem vymizelo, ale jsem rád, že jsem to mohl prožít.

Slyšel jsem, že jste to byl vy, kdo přišel s myšlenkou vysoké školy v Jindřichově Hradci?
Ano. Řešili jsme otázku, co s bývalou budovou OV KSČ. Při svých pobytech v USA jsem navštívil i několik vysokých škol a budova jedné z nich nápadně připomínala tu naši. Už v té době mě napadla myšlenka, že by to byl dobrý vtip, kdyby zde místo komunistů měli svůj stánek studenti. Navíc jsem ve Spojených státech poznal, že univerzita může být i v menším městě. Myšlenka mít ji v Jindřichově Hradci však nebyla samoúčelná. Dobře jsme si uvědomovali, co by to pro rozvoj města znamenalo. Tuto záležitost jsem tehdy konzultoval s ředitelem gymnázia Rudolfem Prokopem a shodli jsme se na tom, že vysoká škola potřebuje dvě základní podmínky. Zaprvé propojení s centrem a za druhé navázat na nějakou doložitelnou tradici. Tou se nám staly Jezuitské koleje, které ve své době udělaly z Jindřichova Hradce centrum vzdělanosti. Dodnes si myslím, že je velká škoda, že Jezuitské koleje nejsou ve městě spojeny se školstvím. Ať už s vysokou školou, nebo třeba s gymnáziem.

A nechtěl jste zde také učit?
Dvakrát v životě jsem byl vyzván k práci na vysoké škole, vždy to bylo na Univerzitě Karlově, jednou na Filozofické fakultě, katedře současného českého jazyka, a podruhé na Fakultě tělesné výchovy a sportu, na katedře pedagogiky a psychologie. V obou případech z toho nakonec sešlo. Jsem spokojen se svým současným působištěm. Navíc samotná realizace vysoké školy šla mimo mne a hlavní zásluhu na jejím vzniku mají Zdeněk Žemlička, Lukáš Mikulecký, Vladimír Špidla i starosta Eder a jistě i další osobnosti. Mimochodem, nikdy jsem nebyl ani pozván na nějaké výročí. Říkáte, že letos slaví 15 let své existence?

Jaký vidíte vývoj ve školství a postavení učitele za uplynulých dvacet let?
V Čechách měl vždy hlavní odpovědnost za výuku učitel. V tom se nic nezměnilo. Nezměnilo se nic ani na tom, že pokud chce být učitel úspěšný, musí své žáky zaujmout. Za svůj obor, tedy češtinu, však musím říci, že pokud dříve o učebních programech rozhodovaly špičky ve svém oboru, v současné době rozhodují také odborníci, ale ekonomičtí. Ti, více než na zkvalitňování systému myslí na peníze, které se kolem toho točí. Doslova zaskočen jsem s návrhem nových státních maturit, které jsou zbytečně organizačně náročné a drahé. Navíc přidávají učitelům další administrativu. Kdyby starý systém byl špatný, určitě bych o změnu stál. Ale proč rušit něco, co funguje? Jsem spíše pro evoluci než revoluci ve školském systému.

A jak jste se změnil vy?
Od dětství se snažím sportovat a to mě drží dodnes. V nedávné době jsem se k mé radosti opět vrátil k veslování, kdy mne přátelé přijali mezi sebe. Mám rád létání, jachting, jízdu na kole. Člověk ale nemládne. Stále více si vážím toho, že se mohu stýkat s mladými lidmi. Velmi si vážím toho, že mám tu čest učit nadané, elitní studenty, kteří se na naše gymnázium dostali. Oni to možná tak necítí, ale je to tak. Také jsem zjistil, že se změnil můj vztah třeba k literatuře a k poezii. Stále více jsem fascinován proletářskou poezií, například Petra Bezruče. V mládí mě nijak zvlášť neoslovovala, ale například báseň Kantor Halfar naznačuje, že vztah k odměňování učitelů je v Čechách tradiční. Myslím, že v naší společnosti se prohlubuje sociální dimenze, dlouhodobá nezaměstnanost na severu a tak dále, a zdá se mi, že umělci, filmaři, spisovatelé, divadelníci nevěnují tomuto závažnému fenoménu takovou pozornost, jako činili umělci 20. let 20. století. Sametová revoluce měla velký humánní akcent, ten se z naší společnosti vytratil, jistě se jí to v nějaké podobě vrátí, nikde není psáno, že ta sametová byla poslední.

Autor: Miroslav Cihelka

18.10.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Účastníci turnaje ve stolním tenisu, který byl závěrečným podnikem Her usměvavých srdcí.

Hry usměvavých srdcí vyvrcholily stolním tenisem

Ilustrační foto.

Na autech se vyřádil vandal

Veterináři varují: Ptačí chřipka se může vrátit

Jižní Čechy – V jižních Čechách se epidemie dotkla jedenácti chovů. V celé republice bylo 38 ohnisek.

Pachatelé masakru v Horusicích stojí před soudem

Tábor - Po více než dvou letech začal Krajský soud v Táboře hlavní líčení ve věci dvojnásobné vraždy v Horusicích z podzimu roku 2015. 

Finiš Basket Fio banky přišel pozdě

Jindřichův Hradec – Osmou porážku v řadě utrpěli jindřichohradečtí basketbalisté, kteří doma podlehli USK Praha 72:77. V tabulce Kooperativa NBL jsou bez jediné výhry poslední.

Skvělý Filip Janák vychytal Olympu výhru v derby

Jindřichův Hradec - Velmi pěkný hokejbal přinesl zápas 16. kola I. ligy, v němž hradecký Olymp hostil ambiciózního nováčka z Prachatic.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT