Luboš Hrdlička patří mezi nestory převážně folkové hudby a zakladatele skupiny Nezmaři. Ta jeho písničky zpopularizovala díky CD Nezmaři 95. Jak sám říká, tady si odskočil do jiného žánru, než je muzika,a zřejmě tam chvíli zůstane. O čem knížka pojednává, je z názvu zřejmé.

Kdy přišla první myšlenka na knížku?

Když má osobní zkušenost s alkoholem došla tak daleko, že jsem se nekontroloval. Myslel jsem si, že je vše v pohodě, ostatně jako všichni pijáci, ale varovných signálů začalo přibývat. Vrcholem byl jeden opravdu neblahý zážitek a mě konečně seplo, že už mám problém nebo bych ho brzy mohl mít. Věděl jsem jistě, že sám to už nezvládáma vyhledal pomoc. Díky rozhovoru se dvěma lidmi, z nichž jeden byl odborník a druhý jeho pacient z léčebny, jsem ze dne na den skončil.

Jak ti při tom povídání s nimi bylo?

Dost mne mrazilo a v hlavě blikal maják s nápisem: hele chlapče, bacha! Cyril Martínek, který byl v pozici odborného terapeuta, mi sdělil, že jsem kvartální piják a s údivem jsem poslouchal i jeho bývalého pacienta. Dost drsné bylo, když se oni dva bavili mezi sebou, vyprávěli třeba zážitky z léčebny. Tahle přímá konfrontace byl nářez. Pak jsem viděl film Úsměvy smutných mužů. Oba ty zážitky mi ležely v hlavě a věděl jsem jistě, že něco takového nechci, taky mi došlo, že já se závislým stávám, to jsem nechtěl určitě. Dlouho mi nikdo nevěřil, že nedokážu přestat. To vše byl startovač děje, který vyústilv pořad a pak v knihu.

Alkohol tě vůbec neláká?

Kupodivu vůbec ne, držím už skoro šest let. Když přijede návštěva a dá si pivo či víno, ještě jim rád naliju. Ale já sám piju minerálku, vodu, kávu nebo čaj. Nedám si ani pralinku, prostě cokoliv, co by alkoholem jen mohlo vonět. Dnes ten můj nejbližší okruh ví, že alkohol se mne už skutečně netýká. To není o tom, že bych byl striktní odmítač, jsou i lidé, co mi nevěří. Jsem zastánce svobodné vůle, ať si každý dělá, co chce, respektuji to a respekt tudíž předpokládám i u mne.

Vím, že původně vznikl pořad…

Ano, původně jsme mysleli, já a má žena Dáša, že uděláme relaci, video, ve kterém budou příběhy lidí, co se se závislostmi potýkali. Také jsme si řekli, proč to nespojit s drogami, to jde přece ruku v ruce. Postupem času jsme se dostali až k netolismu, což je závislost na virtuálních drogách. Mezi ně patří zejména sociální sítě, počítačové hry, různé chaty, virální videa, televize, mobilní telefony… Objížděli jsme republiku, natáčeli reportáže a pak zjistili, že materiálu máme hodně a do pořadu se všechno nevejde. Původně mělo vzniknout něco pro školy, ale řekli jsme si, proč to nevyužít i pro dospělé. Vždyť my jsme vlastně zrcadlo pro děti, pro mládež a měli bychom být vzorem. Jsme, ale otázka je jakým. Setkal jsem se s manželkami alkoholiků, drogově závislých, kdy děti byly týrané a paradoxně už v útlém věku začaly alkohol nebo drogy zkoušet taky. Hodně jsem to konzultoval s odborníky, děti vidí model chování. Sice si uvědomují, že je to špatně, ale když to zkusí taky, zjistí, že jim leccos prochází, kamarádi je berou jako velké borce. A to je ta cesta do pekel. Pořad jsme na školách prezentovali párkrát, dost mne překvapila reakce žáků z druhého stupně. Chodili se mě ptát i na věci, které bych opravdu nečekal. Ten zájem mne překvapil, myslím, že záleží na formě prezentace. Dokonce jeden deváťák chtěl po mně telefon na terapeuta s tím, že zjistil problém s netolismem. A fakt mu volal.

A samotná kniha?

Na základě materiálu, videí a reportáží jsem si udělal koncepci a vyzobával z toho, co by v knížce mohlo být. Je v ní několik příběhů lidí různých věkových kategorií, samotných závisláků, jejich obětí, bývalých pacientů, maminek od dětí, má tam prostor Cyril Martínek za odbornou stranu. Je to varování, jak se třeba z legrace dostane člověk do průšvihu. Já to shrnu: pokud myslíte, že jste Bajaja a tu osmihlavou saň přeperete, tak ani náhodou. Nejsem moralista, ale kdyby se mi podařilo přesvědčit jediného člověka, že závislost je špatně a je dobré žít svůj život sám za sebe, budu nesmírně rád…

Má kniha pokračování?

První vyšla v roce 2019 a díky jedné přednášce, kterou jsem viděl, vyšlo hned druhé vydání, které je i o netolismu. Neutěšená covidová doba, ve které teď žijeme, tomu taky nepřidá, myslím, že se to dost odráží na vztazích mezi lidmi. Já sám jsem lockdown pojal jako práci na sobě a každý den se těším na to, že udělám ve svých zálibách další krok a zase se posunu. Určitě je to lepší, než se nalít a druhý den hned po ránu pátrat, co jsem kde říkal nebo udělal. Po dvou vydáních máme v plánu třetí, kam chceme zahrnout i témata domácího násilí . Samo o sobě mi to nahání husí kůži, ale určitě se do toho pustíme.