Desítky let se s ním stýkal galerista Jaromír Schel. „Přišel k nám na jih ze severních Čech za krásnou krajinou a lepším světlem,“ říká. „Od samého začátku se mi jevil nejen jako jiný malíř, ale i jiný člověk. Vysvětloval mi, jakoby se omlouval, že vychrlí za den třeba pět menších obrázků, a že si nemůže pomoct, ale musí to z něj,“ vzpomíná Jaromír Schel. Alfred Kindler podle něj byl a zůstane výjimečný tím, že na rozdíl od většiny malířů zabydloval své krajiny lidmi a zajímavým dějem.

„Alfred, neboli Fredy, jak mu říkala jeho milá paní, byl celý život hledač a objevitel,“ myslí si Jaromír Schel. Často pracoval s netypickými materiály, které mu přišly do ruky. „Jednou, při sklence vína, jsem se mu svěřil, že jsem poprvé v životě zabloudil ve čtyřech letech, protože jsem se domníval, že letadla, mizející za horizontem, přistávají u nás za kopcem. Smál se, že to nic není. On prý ve třech letech běhal u nich doma po dvoře a snažil se si ta letadla stáhnout dolů dlouhou tyčí,“ vypráví Jaromír Schel. „Frede, člověče, budeš nám chybět, a nebude nás málo,“ dodává.

I akademická malířka z Holubova Renata Štolbová se s Alfredem Kindlerem znala. Těžko se prý na něj vzpomíná. „Jeho obrysy totiž prostupují mým životem. Myslela jsem, že nikdy neodejde. Odkládala jsem naše pozdní setkání s pocitem, že je dost času. Nesetkali jsme se nakonec. A tak to má být,“ myslí si umělkyně a dodává: „Totiž často si myslíme, že chybí ten poslední zážitek, než přítel navěky odejde. Není to tak. Setkání s Alfredem bylo celoživotní. Nemuselo být vyjádřeno doslovně, Alfred byl plachý, málomluvný. Bála jsem se své ženské užvaněnosti, které jsem ho nechtěla vystavit. Nesnášel formální okázalost. Mám ho ve svém srdci stejně jako jeho obrazy.“

Poslední rozloučení s umělcem se koná v úterý 18. 6. v obřadní síni krematoria České Budějovice ve 13 hodin.