Římskokatolickým knězem je děkan Václav Hes už 26 let, od roku 1983. V Táboře působí od roku 1998, právě nyní v listopadu jedenáctým rokem. Farářem se stal, když mu bylo 26 let. Po dvou letech kaplanování ve Vimperku po smrti zdejšího faráře postoupil na jeho místo. Tady působil dalších 13 let a pak odešel do Tábora.

V jaké rodině jste vyrůstal?
V prostředí věřící rodiny v Českých Budějovicích, tím jsem měl ke kněžské službě už trochu nakročeno.

Měli jste v rodině kněze?
Ve vzdálenějším příbuzenstvu byli dva z maminčiny strany, ale osobně jsem je v podstatě neznal.

Kdy jste pocítil, že se chcete vydat touto cestou?
Asi největší roli hrálo to, že jsme s bratrem ministrovali v kostele, že jsme se u oltáře pohybovali a i můj tatínek k tomu měl velmi blízko, protože v Suchém Vrbném za tatínkova mládí působili těšitelé podobně jako na Klokotech. To je řeholní společenství, dnes v republice prakticky nepůsobící, protože vymřeli. Můj tatínek i maminka v Suchém Vrbném byli v době, kdy tam těšitelé přišli a rozvíjeli velmi intenzivní činnost. Postavili v roce 1936 i nový kostel. Rodiče do toho byli hodně vtaženi a tatínek nás začal připravovat na administrování a službu u oltáře. Pro mne to tedy bylo trošku logické vyústění.

To jste to tedy věděl hned po základní škole?
Byl jsem rozhodnutý, ale ještě to nebylo úplně definitivní. Po základní škole jsem šel na ekonomickou školu a pak jsem chtěl na teologickou fakultu. To bylo trochu dramatické…

Dobou normalizace?
Ano v roce 1976 byla dost tvrdá, takže i ředitel mne přemlouval, abych šel napřed na vojnu, abych ještě změnil své rozhodnutí. Tlaky byly poměrně silné, ale já jsem se přesto po odvolání na školu dostal.

Řekněte mi, pane děkane, byl jste někdy zamilovaný?
Možná ne tak klasicky, jak je běžné si představit. Ale určitě se mi děvčata líbila a dosud líbí, nemám žádný problém se vztahem k ženám a dívkám. Ale klasické zamilování prostě ne.

To jste toho nikdy nelitoval?
Později, když už jsem byl knězem, tak jsem měl dvě ženy, se kterými jsem si velmi dobře rozuměl, ale hodně jsem dbal, aby to nebylo na úkor jejich rodin. Ten vztah nikdy nepřekročil limity.

Ale jako mladý kluk jste přece musel řešit otázku celibátu.
Určitě, tím jsem se probojovával. Jednak jsem byl na střední škole mezi samými děvčaty, celkem dvaatřicet spolužaček, se kterými jsem byl každý den. Já jsem opravdu měl s děvčaty hezké vztahy, ale ne jen s jednou.

Takže jenom kamarádky.
Ano, jen kamarádky, naše vztahy nebyly intimní. Ale celibát jsem řešil ještě v semináři. Byl to i důvod k mému váhání ve třetím ročníku, zda ze semináře odejít. Ale pak jsem se rozhodl, že školu dokončím a půjdu cestou kněžské služby. Tedy i celibátu.

Nezamrzelo vás to někdy?
Vůbec ne, a čím jsem starší, tím jsem spokojenější. Přece jen poznávám mnoho rodin, kde řeší vztahové problémy, tak já vidím, že mohu prožít velmi hezké vztahy se ženami v rovině ne tělesné, ale duchovní. Vnímám, jak je to ještě o stupínek kvalitnější vztah než pouze ten tělesný. Možná mi trochu ženská ruka chybí v domácnosti, na takové to zařizování bytu. To je i na tomto mém prostoru vidět.

Dobře, neshody mezi lidmi patří běžně k životu. Ale přece jen, partnerský vztah se ženou má i jiný rozměr. Myslím tím na děti.
Vůbec nemám problém, že by mi chyběly děti. Například zrovna nedávno jsme měli výlet sedmi rodin, to znamená kolem patnácti dětí. Mezi přáteli mám početné rodiny a velmi rád se dětem věnuji, rád s nimi pracuji a nemusí být moje vlastní. Myslím, že muži nebývají tak fixovaní na vlastní děti jako ženy. Nakonec mám i tři sourozence a od bratra a sestry mám dohromady osm synovců a neteří. Druhý bratr děti nemá.

Vy byste asi závidět neměl, tak se spíš zeptám jestli jste někdy nezalitoval, že nemáte vlastní děti.
Ne, protože čím jsem starší, tak jsem v této poloze spokojenější. Nevím, jak to přesně popsat, ale je mi příjemné být těm lidem blízko, ale nebýt ponořen do problémů, které se v rodinách musí řešit.

Tomu rozumím, ale cizí děti vám nikdy neřeknou táto.
To mne netrápí, všichni, děti i staří lidé mi říkají Václave.

A to se ani večer necítíte osaměle?
Necítím, spíš si vyčítám, že občas kolem desáté večer sednu k televizi. Mám několik večerů v týdnu, kdy mám program až do půl desáté večer, takže pak jsem rád, že už zase chvíli budu sám.

Jak vypadá jeden obyčejný den děkana?
Vstávám kolem půl sedmé, i když bych chtěl trochu dřív. Mí rodiče dodnes, a to je jim skoro osmdesát, vstávají v pět. Od sedmi mám program s kaplanem, to se modlíme z breviáře, pak je snídaně a jdu do kostela. Dopoledne bývám v kaceláři, pak jdeme se spolupracovníky na oběd, odpoledne mám návštěvy nebo bohoslužby. A večer také. Pak se musím připravovat například na křty dětí.

Zajdete si i do obyčejné hospody?
Jsem asi atypický Čech a Jihočech, protože hospody mne nelákají. Chodím do nich jen na obědy.

Pivo tedy nepijete?
Ne, mně nechutná, ale nikomu ho nevyčítám ani nezávidím. Jen mi zkrátka nechutná.

Máte vůbec nějakou špatnou vlastnost?
Tak nekouřím, ale třeba tu televizi. Ty hodiny bych mohl věnovat něčemu užitečnějšímu. Líbí se mi například psychologicky laděné detektivky jako jsou Myšlenky zločince. Na seriály jsem ale téměř alergický. Mojí neřeští je taky internet, kde lovím kdeco.

Předpokládám, že jste si prožil i trable s komunistickou dobou?
Poměrně dost, jakmile jsem si podal přihlášku na teologickou fakultu, tak hned o druhé přestávce mne i tatínka zavolali do ředitelny, kde už byl i člověk z krajského národního výboru. To bylo halo a přišly i různé výhružky. Taky byly i výslechy na StB.

Co čtete kromě Bible?
Poměrně hodně časopisů a knih také, ale teď si vyčítám, že už na knihy nemám tolik času jako kdysi. Takže většinou křesťansky laděné časopisy. Odebíráme asi pětadvacet různých časopisů. Ty běžné společenské časopisy o hercích nečtu. Z knih mám rád historicky laděné romány nebo životopisy světců.

Za co utrácíte?
Utrácím dost málo, jsem takový typ, co nerad nakupuje. Takže nejvíc za elektřinu a jídlo.

Napadlo vás někdy, měl jsem jít jinou cestou?
To určitě ano, ale velmi rychle jsem se rád vracel na své místo. Mě to baví.

Je to u vás předčasné, ale jak vnímáte smrt?
Jako přechod do další fáze bytí. Líbí se mi jedno přirovnání: je to podobný přechod jako při narození. Počítám s ní.