Druhý den letíme na BALI. Je to jedna ze 33 provincií Indonésie. Z té se vymyká hodně. Je tady totiž hinduistické náboženství. Zbylá Indonésie je muslimská.

Rozlohou 5 633 kilometrů čtverečních a 3,6 milionu obyvatel, nepatří ostrov k největším. Hlavním městem je Denpasar. My ale míříme do města Jimbaran. Ležícím na jihozápadní straně ostrova. To se později ukázalo jako dosti důležité.

Na letišti se děje spousta věcí. Dostáváme vízum na 30 dnů. Myslím, že to bude stačit. Zažívám také první stres. Pepa se mi ztratil. Poslední, kdy jsem ho viděla, bylo, když odcházel s batohem od prohlížecího pásu. Pak mně probrali malý batoh. Pepa nikde. Co teď?? Máme dohodu, že v takovémto případě zůstanu stát na místě a on si mě najde. Stojím, stojím a Pepa nikde. Pak mi došlo, že možná už vyšel do letištní haly a nemůže zpátky. Jdu tam, ale opět nic. Vracím se zpět a najednou, zpoza zatáčky, vyjde Pepa. Oni ho totiž také prohlíželi, ale jinde. No, hlavně, že jsme se našli.

Vybíráme si první indonéské peníze. Rázem jsou z nás, několikanásobní, milionáři. Za 1€ je Rp 16 500. Za 1 Kč je Rp 6300. Bereme z bankomatu Rp 2 500 000. Vypadá to jako moc moc peněz, ale zase tak divoké to není. Taxi z letiště k hotelu stojí Rp 250 000. Je to kolem deseti kilometrů.

První dojmy z Bali jsou, poněkud, rozpačité. Totálně zastavěný ostrov. Alespoň ta část od Denpasaru na jih. Každé volné místečko je ihned využito. Hotely, resorty, obytné domy. Za pár let se tady nehnou.

Jednoho rána sedíme v hotelu na posteli. Začala trochu vibrovat. Usoudili jsme, že dole začala ždímat pračka. Dál se tím nezabýváme. Večer jsem, přes Viber, mluvila s kamarádkou z Čech. Říkala mi, že ve zprávách mluvili o zemětřesení na Lomboku. No a já povídám, že tady o ničem nevíme. Byl to omyl.

Večer kolem 23 hodiny už ležíme v posteli. No a najednou se země zachvěla. Ale důvodem nebyla erotika. Zemětřesení. Je to dosti zvláštní pocit. Matrací v posteli se šířily, zprvu, slabé vibrace, které ovšem začaly až strašidelně zesilovat. To už jsme z postele vystartovali a rychle ven z pokoje. I další hosté byli na terase. Naštěstí se více nedělo.

Pouštíme televizi a tam live zprávy z Lomboku (ostrov vedle Bali). Ráno zemětřesení o síle 6,3 stupně a večer 6,9. Naštěstí pro nás bylo epicentrum na SV Lomboku. A Jimbaran leží, jak už jsem psala, na JZ Bali. No, nemusíme být účastníky každého průšvihu, který se na naší cestě vyskytne.

Jimbaran je město u moře. Ale protože my jsme sem přiletěli po 14 dnech strávených na pláži, moře nás, momentálně, nebere. Jo, jo na pláži jsme, samozřejmě, byli. Ale koupání nás neláká.

Jdeme na výlet do GARUDA WISNU KENCANA CULTURAL PARK - GWK. Rozkládá se na ploše 60 ha. Ústředním bodem je socha Garuda Wisnu Kencana. Je 120 m vysoká. Pro porovnání - Eiffelova věž má 301 m. Je z bronzu a váží 3 000 tun. Socha znázorňuje boha Višnu sedícího na mystickém ptáku Garudovi. Součástí parku je i divadlo, kde jsme zhlédli představení balijských tanců. Bylo to krásné.

Dalším naším cílem je návštěva umělecké vesnice UBUD. Tam už pěšky nedojdeme, takže kombinace autobusu a veřejného taxíku. Což je vysloužilý mikrobus.

Vesnice UBUD je totálně přecpaná. Tady se asi nakumulovali všichni bílí turisté z celého Bali. Nedá se ani pořádně chodit. Spousta stánků a obchodů s různým zbožím. Do toho mraky restaurací. Nás sem, vlastně, poslali Němci, se kterými jsme byli na Atauru. Prý je tady česká restaurace. My ji nenašli. Jsme tady 2 hodiny a prcháme pryč.

No, myslím, že s výlety na Bali končíme. Odjíždíme z Jimbaranu do Gilimanuku. Odtud ferrou do pravé Indonésie - na ostrov JÁVA.

Snad se my a mým prostřednictvím i vy, máte na co těšit.

Milena Andrle