Na ostrov Jáva přijíždíme lodí z Gilimanuku na Bali. Plavba je v naprosté pohodě. Moře je klidné, takže za 1 hodinu přistáváme v Ketapangu na Jávě. Je 12.00 hodin. Naše další představa cesty vlakem ve 13.30 hodin do města Surabaya, po dotazu na jízdenky na místním nádraží, vzala za své. První volná místa ve vlaku jsou až ve 22 hodin.

Tak nic, jedeme autobusem. Dvakrát přestup, kdy si nás předávali z jednoho autobusu do druhého. Ale dojeli jsme.

SURABAYA

Se svými 2,3 mil. obyvatel je po metropoli Jakartě druhým největším městem ostrova Jáva.

Hotel Win má legrační fasádu. Proto mě na Bookingu zaujal. Je príma. Po, skoro, měsíci zase teplá voda. Rychlá sprcha a padneme do postele.

Ráno jdeme na vlakové nádraží zakoupit, s předstihem, jízdenky do Yogyakarty. Uspěli jsme. Další plán je dojít do přístavu. Neuspěli jsme. Nerada to říkám, ale nezvládli jsme to. Nedošli jsme tam.

Ona je totiž Surabaya, na pěší turistiku, trochu moc rozlehlá (375 km2) a trochu víc zalidněná (6 133 ob./km2). Navíc nemáme pořádnou mapu města. Na turisty tady moc zařízení nejsou.

Co jsme ale navštívili, je bývalá ruská ponorka. Dokonce jdeme i dovnitř. Jsou zde velmi stísněné prostory. Už se vůbec nedivím, proč se říká, že z neustálé přítomnosti někoho druhého vzniká “ponorka“. Já bych, tak po dvou dnech, měla z toho malého prostoru klaustrofobii a posléze se, zřejmě, zbláznila. Děs běs.

Následující den se vydáváme do ZOO. Už jsme chytřejší, takže si mávneme na místní “autobusek“, což je obdoba microletu z Východního Timoru. Dojedeme v pohodě.

V ZOO je příjemně. Jednak stín, ale hlavně i něco k vidění. Spousta různých ptáků, opice, ty se dokonce koupají, žirafa, právě konzumuje oběd. Na tygry moc vidět není, hroši jsou ve vodě, zato varani se předvádějí. Slon se také snaží.

My jsme tady taky trochu za “exoty“. Místní nás zdraví, fotí se s námi, pokřikují na nás. Ale v dobrém. No, asi sem moc “bílých“ turistů nechodí.

Při zpáteční cestě, tentokráte trefíme, se ještě “zastavíme“ u sochy Buddhy. Je to taková oáza klidu v pulzujícím městě, kde přejít ulici je značný problém. I na zebrovém přechodu.

Po třech dnech odjíždíme do Yogyakarty. Jenom 6 hodin. Vlastně to bude poprvé, po 9 měsících, kdy se přesouváme vlakem. Jsme na cestu zvědaví a docela se těšíme.

Milena Andrle