V malajském jazyce znamená výraz “lumut“ mech, lišejníky nebo mořské řasy. Kdysi jimi byla pláž pokryta a lidé ji proto začali nazývat lumut.

Přesouváme se z Kuala Lumpur opět autobusem. Asi tak 4 hodinky a jsme na místě. LUMUT je pobřežní město, které má kolem 32 000 obyvatel. Sídlí zde Královské malajské námořnictvo. Také je tady největší loděnice v Malajsii. Tu jsme ale neviděli a námořnictvo také ne.

Bydlíme v hotelovém resortu s bazénem. Krásným, s modrou průhlednou vodou. Jen do ní skočit. Což, samozřejmě, rádi děláme. Je totiž horko i ve stínu. Paráda.

Ale jenom do okamžiku, než se přijdou koupat malajští hosté. Oni mají totiž dosti zvláštní zvyky. Do bazénu vlezou v tom oblečení, ve kterém přišli. Není to žádný koupací oblek, ale regulérní oděv. Muži v triku, kraťasech, ženy v dlouhých šatech a šátcích na hlavě. Divím se, že si sundali alespoň boty.

Připadalo mi to, že si přišli svoje oblečení vyprat. Dokonce jeden otec poslal svého synka, aby si tričko, které sundal, zase pěkně navlékl a teprve potom ho pustil do bazénu. Voda už nebyla modrá průhledná, ale modrá zakalená. Hodně. Hotelový výtah a celá chodba je mokrá.

Seznámili jsme se s jedním starším Němcem, který žije v Malajsii už zhruba 30 let. Ve vedlejším resortu si koupil apartmán a chodil se též koupat do bazénu. Ten nám říkal, že dokonce jednou zachraňoval v bazénu ženu, která se začala topit poté, co vdechla síťku, kterou měla zakrytý celý obličej. No jo, jiná země, jiný mrav.

S tímhle pánem se vydáváme na výlet do záchranné stanice pro želvy. Jedeme s jeho autem asi tak půl hodiny. Cestou se zastavujeme v opičím parku. Kromě opic jsou tady mangrovové stromy se svými vzdušnými kořeny. V “želví stanici“ je krásně. Ani jsem netušila, jaké barvy mohou mít krunýře. Podívejte se sami.

Máme blízko i na pláž, ale tam se chodíme dívat jenom na západ slunce. Když ovšem nějaký je. Většinou se večer zatáhne a prší. I s bouřkou.

Jednoho dne se vydáváme na výstup na 300 metrů vysoký kopec. Ve vedlejším tropickém lese. Je tam prý pěkný výhled. Už se těšíme. Stoupáme pomalu, nejsme nejmladší. Potkáváme dost lidí, kteří už jdou zpátky dolů. Asi vyrazili brzy.

Jsme nahoře. Ale nějak tady žádný výhled není. Jedině kdybychom vylezli na strom. To nehrozí. Tak se alespoň vyfotíme na vrcholu a jdeme opět dolů. To je pro moje kolena děs a hrůza. Ale došla jsem.

Je tady spousta opic. Přestože bydlíme ve čtvrtém patře, tak jednoho dne se nám opice ocitla v kuchyňce. Stihla sebrat banán a pak utekla. Musíme zavírat i balkón.

PULAU PANGKOR

Po 10 dnech se přesouváme na Pulau Pangkor. Lodí. Je to kousek. Cca dvacet minut jízdy. V přístavu se na nás hned vrhají taxikáři. My to máme do hotelu kousek, takže je s úsměvem odmítáme. Oni se zas tak moc neusmívají.

Hotel patří, jako skoro vše tady, Číňanům. Dostáváme velký pokoj s balkonem. Na tom se nám, jednoho dne, usazují podivní ptáci. Na netu jsem našla, že je to Zoborožec bělolící. Ostrov Pangkor je pro ně domovem.

Dlouho jsem také nevěděla, co znamená nálepka s nápisem KIBLAT, která je na stropě pokoje. Je to jednoduché. Ukazuje směr modlení k Mekkce.

Kde se vzal, tu se vzal - tropický liják. Nakonec, jsme v tropech. Jenomže odtokový kanál na balkoně je ucpaný. Indická uklízečka jde na pomoc. Nese “zvon“, ale jakmile vstoupí na balkon plný vody, tak ta se přelije do pokoje. Trochu plaveme. Nakonec vše uklidí, vytřou a budeme čekat na další tropický liják. Jestli zase poplaveme.

Naše pokojské měly “uměleckého“ ducha. Když nám uklízely pokoj, z ručníků nám vytvořily malou zoo zahradu. Přikládám foto.

Další den jdeme na výlet do rybářské vesnice. Je velký odliv, takže veškeré odpadky, které si jen dokážete představit, jsou “vystaveny“ v celé své kráse. Bezútěšný pohled.

Dojdeme k jakémusi pozůstatku holandské pevnosti. Moc z ní nezbylo. Zato mešita je výstavní. Začíná opět pršet a déšť přechází velmi rychle v tropický liják. Donutí nás dokonce utíkat pod stříšku. Dost se ochladilo. Dlouho čekáme, až se déšť konečně zmírní. Pláštěnky a pochodujeme „domů“. V pokoji je, naštěstí, sucho.

Následující den jdeme na výlet na druhou stranu. Přicházíme k hinduistickému templu. Chvíli se mu obdivujeme. Zcela “výjimečně“ začíná opět pršet. Tady je to takový místní zvyk. Takže pláštěnky, najít někde nějakou jídelnu a jít “domů“.

Příště bude změna. Půjdeme do 3 km vzdáleného Pasir Bogak. Tam je totiž pláž. Ovšem, pokud nebude pršet. A co myslíte? Nepršelo. Jdeme. Je to vlastně pokračování městečka, takže kráčíme po chodníku, stále kolem obchodů, většinou zavřených. Naštěstí je tady 7 ELEVEN. A tam si pravidelně kupujeme kávu.

Přicházíme k pláži. Je pěkná, uklizená. Žádní lidé. Moře je čisté. Rozložíme ručníky, na ně položíme svoje těla, vyndáme čtečky a čteme a čteme a čteme. Co nám chybí ke štěstí. Vůbec nic.

V takovémto duchu plynou naše dny. Občas se přesuneme do jiného hotelu na jiném místě. Zase s bazénem a balkonem, ale i nádherným výhledem ze 13 patra. Všechny přesuny zakončíme v Kuala Lumpur. Sice už jsem o městě psala, ale my budeme bydlet v úplně jiné části, kde jsou úplně jiné atrakce. Tak vám o tom ještě něco pošlu.

Milena Andrle