GARDEN ROUTE - ZAHRADNÍ CESTA

Z Kapského města odjíždíme „natěšeni“ na devítihodinový výlet po Garden Route. Autobus je velice pohodlný, máme dobrý výhled (je to doubledecker) a my sedíme v patře. Jediné, co musím vytknout, je uvnitř mrazivá teplota. Jsme nabaleni jako polárníci.

Garden Route - je úsek jihozápadního pobřeží Jižní Afriky v délce zhruba 300 kilometrů. Název je odvozen od zelené a ekologicky rozmanité vegetace, která se zde hojně vyskytuje. Trasu lemují četné laguny a jezera. Je stále na co se dívat. Kopcovitá krajina se střídá s vinicemi, loukami se stády krav či ovcí. Úrodná to oblast.

Na tom se velkou měrou podílí příznivé klimatické podmínky. Oceánské klima, s mírnými až teplými léty a mírnou chladnou zimou, má velmi příznivé teploty. Déšť je celoročně. Vyskytují se zde lesy i mokřady, ve kterých se daří téměř 300 druhům ptačích živočichů. I to je důvod, proč byla v roce 2017 Garden Route přidána do Světové sítě biosférických rezerv UNESCO.

KNYSNA

Jedno z ústředních měst na Garden Route. Má kolem třiceti tisíc obyvatel. Převažují černoši, ale my máme dojem, že jsme v evropském lázeňském městě.

Řeka Knysna - podle ní se město jmenuje - ústí do zálivu Indického oceánu. Tím vzniká brakická voda, která je vyhledávaným lovištěm ryb. Můžeme to potvrdit. Všude, kde to jde, sedí rybáři a snaží se o úlovek všemi možnými způsoby. Nejvíce se daří ženám, které chytají na „pytlačku“. Ti s pruty, olůvky, třpytkami… no, tam jsme žádný úspěch nezaznamenali.

Je zajímavé, jakou návnadu všichni používají. Malé krabíky. Získávají je dosti zvláštním způsobem. Na tyči mají přidělanou jakousi plechovku dnem vzhůru. Zatlačí ji do bahna a spolu s ním tam „nasají“ i krabíka. Dlouho je při této činnosti pozorujeme. Snažíme se pochopit, jak poznají, kde plechovku zanořit. Nepodařilo se. Jsou různá tajemství, která nám zůstávají neodhalena.

Navštěvujeme místní Waterfront, který není tak rozlehlý jako v Kapském městě. Přecházíme spojovací most do druhé části. Sotva uděláme poslední krok, ozve se zvon, zavřou se vrátka a most se hodně svižně začne zvedat. Projíždí katamarán. Až mě to vylekalo. Nejsem už nejmladší, tak se mnou opatrně.

Bylo tady hezky, i když se s námi Knysna loučí drobným deštěm. Nejsme z cukru, tak statečně pochodujeme na nádraží, odkud máme směr - PORT ELIZABETH. Další zastávka na Garden Route.


PORT ELIZABETH

Leží na úplném konci či vlastně už i trochu mimo Garden Route. Podle názvu je jasné, že se jedná o město přístavní. Bylo založeno roku 1820 sirem Rufanem Donkinem a pojmenováno na počest jeho zemřelé ženy Elizabeth. Na kamenné pyramidě v městském parku (Donkin Reserve) je deska s nápisem: „Dokonalá lidská bytost, jež dala jméno tomuto městu.“

Bydlíme v úžasném Guest Housu na Mount Road. Jsme tady celý týden, tak nám Maria (paní domácí) dala k dispozici garsonku v přízemí, která má venkovní terasu. Na té každé ráno (no spíše před polednem) snídáme. Kuchyňka je dobře vybavená (lednice, toustovač, vařič, varná konvice), takže si můžeme připravit vydatnou snídani. Další jídlo máme až večer. Přes den (je horko, tak není ani hlad) si vystačíme s banány.

Naše bydlení je ve čtvrti „bílých“. Port Elizabeth je město, kde z celkového počtu zhruba jednoho milionu obyvatel, je kolem 60 % černochů. Mají to tady rozdělené na čtvrti „bílých“ a „černých“. My se snažíme pohybovat v té první lokalitě.

Náš první a, poté každodenní, dojem z města - hrozně tady fouká. Neustále a hodně. Díky tomu nám není horko, ale je to protivné.

Jednoho dne jsme se vypravili na pláž. Copak o to, pláž dobrá, Indický oceán také, ale ten vítr. Už jenom rozprostřít ručník na písek, za silného větru, je umění. Moc se nám to nedaří. No, nakonec si leháme a začneme si číst.

Poryvy větru jsou hodně citelné. Písek máme všude. Doslova všude. Asi po hodině jsem to já, kdo už to nedává. Připadám si jako v pískovém zábalu. Tohle je vlastně důvod, proč nemám ráda písečné pláže. Zvedáme se, snažíme se písek ze sebe setřást (marně, neboť jsme se zodpovědně namazali faktorem 50) a jdeme po pláži směrem k domovu.

Jsme jedni z mála lidí, kteří tady chodí pěšky. Jo, kolem nádraží je takových dost, ale v okrajových čtvrtích - ani náhodou. Všichni jezdí autem. Nám to ale vůbec nevadí. Pod Pepovým vedením dojdeme všude.

I do Fort Frederick. Pevnosti, ze které toho moc nezbylo. Obvodová zeď, v každém rohu dělo, namířené na město. Je z ní pěkný pohled na přístav.

Při jedné z procházek jsme se seznámili s Díem. Je to Senegalec, který, ráda bych napsala - se živí - průvodcovstvím cizinců po městě. Mluví německy, anglicky, španělsky, italsky. Momentálně má, u náměstí s radnicí, stánek se suvenýry, které ale nikdo nekupuje. Jeho průvodcovské služby a jazyková vybavenost nemají využití. Škoda.

Parky, ve kterých tráva prahne po vodě, komický tvar domu, zvláštní umělecká venkovní tvorba. To vše nabízí Port Elizabeth. My už se ale těšíme na další zážitky v dalším městě.

V pátek, 25. ledna 2019, opouštíme Kapské provincie a přesouváme se do DURBANU. Centrum provincie Kwazulu/Natal. O tom ale až v dalším článku.

Tak zatím.

Milena Andrle