BOTSWANA.

Vnitrozemský stát na jihu Afriky. Od roku 1885 až do roku 1966 zněl název státu Bečuánsko. Tehdy získala země samostatnost a změnila název na Botswanu. Byla to jedna z nejchudších zemí britských kolonií. Zlom nastal rok po osamostatnění, kdy zde byly objeveny naleziště diamantů. V letech 1975 až 1990 rostla její ekonomika nejrychleji na světě.

Rozloha státu je 600 370 kilometrů čtverečních a pouze 2,2 milionů obyvatel. Opravdu to není přelidněná země.

Kromě diamantů má Botswana ještě jedno bohatství. Tím je delta řeky Okavango. Největší vnitrozemská delta na světě. V letním období dešťů nastávají záplavy, které přilákají obrovské množství divokých zvířat. Ne nadarmo patří delta řeky Okavango mezi sedm divů Afriky a v roce 2014 byla zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.

A to je vlastně důvod, proč do Botswany jedeme. Cesta z Pretorie do Gaborone je v pohodě. Autobus pohodlný, klimatizace přiměřená, spíme, čteme a za 7 hodin jsme na místě.

Kromě nás je v autobusu ještě jedno „bílé“ děvče. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že je to Rakušanka, která žije v Londýně. Pepa si může zase „pokecat“ německy. Amy, tak se jmenuje, jede také do Gaborone a odtud autobusem do Maunu. Máme stejnou trasu, takže se budeme vídat.

Přechod hranice mezi Jihoafrickou republikou a Botswanou je rychlý. Výstupní razítko, vstupní razítko a je to. Žádné vízum, žádné placení. Jediná aktivita je, že před překročením hranice si musíme stoupnout do jakési bedničky s mokrým hadrem. Že by desinfekce????!!!! Jsme v Botswaně. V hlavním městě Gaborone jsme za chvilku.

GABORONE.

Vystupujeme z autobusu u benzínové pumpy Shell. Mimochodem, benzín zde stojí 8 pula, což je zhruba 17,50 Kč. Hned se nás ujímá aktivní „rádoby“ taxikář. Odveze nás do našeho Pa'nshaa BnB Guest Housu. Je večer, tak jsme rádi, že jsme „doma“.

Ráno snídaně a jdeme do města. No, je to takové město neměsto. Moderní úřednické budovy a vedle nich „lívance“ od krav. Všude je hodně daleko. Jdeme asi hodinu, než přijdeme do „centra“. Dávám schválně do uvozovek, protože si nepředstavujte klasický střed města. Tady nic takového není. Žádné náměstí, žádná radnice, žádný kostel.

Úřednické budovy podél silnice, nákupní centra s parkovišti. Rozestavěné objekty. Náhodně potkáváme Amy, která večer odjíždí autobusem do Maunu. My do Maunu letíme další den.

U jedné z budov, se zlatou kopulí a na ní socha s mečem v ruce, se zastavujeme a fotíme. To ještě netušíme, že je to budova soudu a fotit se nesmí. Pracovnice ostrahy nám nařizují (a dohlížejí, zda vykonáme), že musíme fotky vymazat. Tak to uděláme, ale ony neví, že je z toho „koše“ zase vrátíme. No, jo. Jiná země, jiný mrav.

Gaborone je opravdu zvláštní. Centrum je vystavěno podél silnice, ale jinak nic dalšího okolo. „Asfaltka “ je pouze na hlavním „tahu“, v bočních „ulicích“ jenom prašná cesta. Ale vilky jsou tam pěkné. Sice se mezi nimi prochází stádo koz, ale to patří k místnímu koloritu.

Dva dny zde úplně stačí. Odlétáme do Maunu, který leží v oblasti delty řeky Okavango.


MAUN.

Výchozí bod pro safari a hlavně pro návštěvu delty řeky Okavango. Bydlíme v krásném, africkými dřevěnými sochami vyzdobeném, bungalovu. Má jedinou nevýhodu, že je odtud všude daleko. Na letiště pro nás, naštěstí, přijel řidič z hotelu.

Maun je roztažený do daleka. Centrum je kolem autobusového nádraží, kde jsou i obchody a bankomaty. To nás, až tak, nezajímá. Máme úplně jiné plány. Let helikoptérou nad Okavangem. Jdeme hledat, kde se můžeme objednat. Spolu s námi chce letět i Amy, se kterou se v Maunu opět setkáváme.

Vše se podařilo zařídit a let helikoptérou máme před sebou. Na letišti procházíme kontrolou a vyzvedává si nás „náš“ pilot. Je to Kanaďan a veze nás k helikoptéře. Je akorát pro tři osoby. Nemá dveře, takže asi stokrát kontroluji, že mám opravdu zapnutý pás. Pro nás tři je to první let helikoptérou.

A letíme. Na uši si dáváme sluchátka a rázem vypadáme jako profíci. A už jsou pod námi vidět první zvířata. Zebry, které se tam prohánějí, buvoli. Ze vzduchu jsou dobře vidět, ale na fotkách jsou malinkatí. Nevadí, třeba uvidíme i větší zvířata.

Je to tady. Pod námi je menší stádo slonů, které se jde napít. A ve vodě jsou vidět hroši. Vše završují žirafy, které se spokojeně popásají na větvích stromů.

Jsme náramně spokojeni. Krajina pod námi by měla být v této době celá pod vodou. Vyčnívat by měly pouze stromy. Ale neprší a díky tomu jsme viděli tolik zvířat. I pilot se tomu podivoval.

Loučíme se s Amy. Další den odjíždíme autobusem do Francistownu. Máme sice část cesty stejnou, ale Amy chce jet brzo ráno a my až tak kolem 10. A co se nestalo. My už sedíme v autobuse a najednou se objeví Amy. Ona spala v kempu u řeky a ráno se tam objevil hroch. Asi hodinu ho fotila a natáčela, proto se zdržela. Takže jsme zase spolu. Amy ale vystupuje asi v polovině trasy v malém městečku Gweta. Tak, teď už opravdu rozloučení.

FRANCISTOWN.

Je pro nás pouze “ přestupní stanice “ do další destinace.

Přijíždíme kolem 17. hodiny a hned si kupujeme lístek na vlak na druhý den. Spíme v Galleria Hotelu, který je vyzdoben sochami ženských hlav. Pro mě je to inspirující. Ráno vstáváme brzo a v 7 hodin odjíždíme vlakem do ZIMBABWE. Ale o tom, jak vše proběhlo, vám napíšu až příště.

Tak zatím.
Milena Andrle