MAURICIUS či vlastně MAURICIJSKÁ REPUBLIKA

Ostrov vulkanického původu o rozloze 2040 km2 a počtu obyvatel 1,28 milionů. Hlavním městem je Port Louis. Geograficky patří k Africe. Pobřeží je obklopeno korálovým útesem, který zabraňuje žralokům v cestě k plážím. Mauricius - ostrov snů??? No, buďme realističtí.

TROU D' EAU DOUCE (v překladu - sladkovodní díra)

Začínáme na východním pobřeží. Z letiště jedeme taxíkem za 1100 Rp., což je děleno 1,5 v přepočtu na koruny. Je to asi 40 km. Původně chceme jet autobusem, ale to je problém. Vlastně nejezdí. Je totiž poslední den třídenního svátku Maha Shivaratri, který je největším hinduistickým svátkem mimo území Indie. Což znamená, že v podstatě veškeré služby na Mauriciu jsou ochromeny.

Dvě třetiny obyvatel ostrova jsou indického původu. Přes 48 % vyznává hinduismus. To se potom nesmíme divit, že při takovém svátku je přeprava turistů autobusy na vedlejší koleji.

Hotel Golden Shell Residence vypadá dobře. Náš apartmán je v prvním patře. Plahočíme se po úzkém točitém schodišti. Ale výsledek je fajn. Kuchyňka, venkovní terasa. Jsme zase „doma“.

Po úmorném celodenním cestování ze Zanzibaru, následuje sprcha a spánek. Teprve poté vyrážíme na obhlídku „městečka“. Má asi 5400 obyvatel a jedinou ulici - pobřežní Royal Road. Na té je všechno. Kostel, pošta, policejní stanice i malá čerpací stanice.

My jsme ale nejvíce zvědaví na oceán. Na všech reklamních fotografiích má nádhernou tyrkysovou barvu v různých odstínech. Bude to tak???!!! Jdeme asi třicet minut po okraji silnice. Naštěstí provoz není silný. Přicházíme k malému parkovišti a už se před námi otevírá pohled na oceán s tou úžasnou barvou vody. Docela nám spadla brada. K tomu pláže s bílým pískem. No prostě kýč. Je to tak lákavé, že se jdu koupat i já.

Má to ale dvě záludnosti. Ulámané korály a mořské ježky. Vlny vrhají korály na mé ubohé nohy tak silně, že je to velmi bolestivé. Zbaběle prchám. První pokus o vykoupání se nevyšel. Snad zítra bude lépe. A bylo. Žádné vlny, korály ano, ale klidně ležící na dně, mořští ježkové se dají obejít. A tak nám začíná ta pravá dovolená.

Jedeme na výlet do „okresního města“ Flacq. Je trochu zataženo, takže ideální počasí. Na autobus čekáme asi půl hodiny. Ale co. Máme dovolenou. Cesta trvá přibližně dvacet minut. Tady jsou zvláštní pravidla cestování autobusem. Teprve když zastaví, zvednou se cestující, kteří chtějí vystupovat a jdou přes celý autobus ke dveřím u řidiče. Jiné nejsou. A pak mohou nastoupit cestující noví. Trochu to zdržuje, ale zase nikdo nemůže spadnout.

Trh se zeleninou a ovocem nás potěšil. V našem „městečku“ nic takového nemáme. Asi teď není sezóna. Procházíme ulicemi, dáváme si kafíčko a buchtu, vyfotíme hinduistický templ a jdeme zpátky.

Flacq má autobusové nádraží, ale bez jakéhokoliv značení odkud a kam autobusy jedou. Tady platí rčení „líná huba, holé neštěstí“. To nám se stát nemůže.

Na náš autobus číslo 55 se doptáme rychle. A dokonce je to ten samý, se kterým jsme sem přijeli. Průvodčí nás zdraví. Už se přece známe.

Jedeme se podívat na Palmar Beach. Velká pláž se spoustou místních. Je zrovna svátek. Den nezávislosti. 12. března 1968 získal Mauritius nezávislost na Velké Británii. Zpátky jdeme po pláži pěšky. Asi tak 1,5 hodiny.

Náš život v „městečku“ plyne klidně. Přiletěly za námi dvě kamarádky z Jindřichova Hradce. Stěhujeme se do společného apartmánu, který má dvě ložnice. Je v tom samém hotelu. Pepa má narozeniny a jako dárek dostává anglickou slaninu z Čech. Po kousku vepřového touží už dva měsíce.

Na ostrov Île aux Cerfs chceme jet, ale… Nakonec nejedeme. Jsou tam sice krásné pláže s bílým pískem, osmnáctijamkové golfové hřiště, možnost šnorchlování. Cena 500 Rp./osoba. Vyptáváme se lidí, kteří odsud přijeli. Jsou to Češi a ujišťují nás, že pokud nehrajeme golf, tak tam nemusíme. Plážování a šnorchlování provádíme i na pevnině.

Přišel 20. březen a my se přesouváme na západní pobřeží do místa, zvaného FLIC-EN-FLAC. Tam toho budeme moci více podnikat. Napíšu o tom ještě jeden článek. Počkáte si???!!!

Milena Andrle