Jsme zase doma.

Když jsme v listopadu 2017 odjížděli na naši dlouhou cestu kolem Jižní polokoule, mnozí naši kamarádi a vlastně i my jsme moc nevěřili, že se to povede. Spíše zazněly prognózy, že se za měsíc vrátíme domů. Přece jenom je to dlouhá doba. Být spolu 24 hodin denně, po dobu delší než jeden rok, se jevilo jako dosti problematické.

Ale opak byl pravdou. Žádný problém nenastal. Byli jsme oproštěni od běžných každodenních úkonů, kterým se doma nelze vyhnout.

Máme rozdělené „funkce“. Pepa dělá itineráře našeho poznávání měst. Kam půjdeme, co tam můžeme vidět a hlavně, jak se po městě budeme pohybovat. Pokud to je možné, chodíme pěšky. Nikdy nebloudíme. Pepa má totiž bezvadnou orientaci. Na rozdíl ode mne. Já zabloudím i v Jindřichově Hradci.

Můj příspěvek ke zdaru naší cesty spočívá v hledání a bookování na internetu. Hotely, letenky, autobusy. Jde mi to.

A tak naše dny plynou v poklidu. Pokud nemáme přejezd či přelet, tak vstáváme, až se vzbudíme. Nikam nespěcháme. Nic moc neřešíme. Snad jenom to, co si dáme k večeři.

Spousta lidí se nás po návratu ptá, kde se nám líbilo nejvíce. Oba se shodujeme, že si dovedeme představit žít v Buenos Aires. Tam se chceme ještě vrátit.

Příroda je nejhezčí na Jižním ostrově Nového Zélandu. Tak jak to vidíme na pohlednicích. Tmavě modrá jezera, bílá oblaka, světle modrá obloha. Vždyť také domorodý název zní - Země dlouhého bílého oblaku.

Zemí budoucnosti je Malajsie. Zemí pro dovolenou je Mauritius. Zemí, kde jsme doma, je Česko. Proto se vždy domů moc rádi vracíme.

Co napsat na závěr? Náš dlouholetý cestovatelský sen jsme si splnili. Vše překonali, vše vydrželi a hlavně máme cestovní sny další. Díky Pepo, díky Mileno.

Milena a Pepa Andrle