Jak už bylo v některém z minulých dílů řečeno, řemesla se rozdělovala, krom jiného, i na ta vážená a na podružná. Vzhledem k tomu, že mezi měšťany se po celých Čechách nenašel ani jediný příslušník profesí cihlář, vápeník nebo dlaždič, je zřejmé, že mezi vážená jistě nepatřila. Jediný cihlář, který se dostal do konšelského sedění, se dá vyhledat v době husitských válek v Praze, ale byl to s největší pravděpodobností majitel cihelny a ne jen služebný mistr.

Dlaždiče okoukal Karel IV. v Paříži

My však začneme dlaždiči, nejmladším řemeslem ze tří uvedených. Jako úplně nové vzniká v Čechách v době lucemburské, kdy pokrokový Karel IV. nechává postupně dláždit městské ulice. K jeho rozhodnutí jistě přispěl příklad z ciziny.

V době, kdy totiž Karel pobýval na francouzském dvoře, byla Paříž už dávno pokryta dlažbou. A to už od roku 1186! Pravdou je, že ta naše města za světem trochu pokulhávala. Jako první začaly roku 1325 s dlažbou Louny, Praha přišla na řadu až za další čtyři roky. A jen tak pro zajímavost, České Budějovice povolaly do města dlaždiče v roce 1364.
Náklady spojené s touto úpravou ulic neznamenaly pro města až tak velikou finanční zátěž. Císař Karel IV. rád poskytoval finanční podporu a různé jiné výhody právě těm obcím, které „polepšily město dlažbou a zapudily smrady z bláta v cestách". Většinou bylo ale vydlážděno jen náměstí a nejbližší okolí. Obyvatelé ostatních ulic si museli počkat na rovný terén kolikrát až do 17. století.

Některá města s dlážděním, i přes různé možné výhody, otálela. Když se například roku 1355 Karel rozhodl navštívit Řezno, vydláždit už se nestihlo a tak alespoň narychlo navozili fůry kamení, aby Karlův kůň neskončil po břicho v blátě. U nás by zřejmě dopadl podobně. Po zpevněném terénu mohl do města přijet až Ladislav Jagellonský a to roku 1488. Moc by si ale nepochodil. Vydlážděno bylo jen náměstí, Rybniční ulice a okolí Nežárecké brány.

Dláždění nebylo zdaleka všude

Ale ono to s tím „zpevněným terénem" asi nebylo až tak úplně. Jistě si nesmíme vydláždění představovat z dnešního pohledu. Snad to nejlépe osvětlí svědectví pana Jana Černohorského z roku 1590, kdy vypovídal u pražského soudu: „Když bylo po té pranici, vyšel jsem před dům Slavatů, abych uhlídal, kdo jest posekaný a tu se jeden proti mně z bláta dobýval." A to bylo toto místo dávno pokryto dlažbou.
Nejhůře na tom byly jistě chodníky, které se dostaly ke slovu až v 17. století, kdy začalo přibývat vozů a jednalo se o bezpečí pěších chodců. Písař v Gothě zaznamenal do knih, že páni radní na sedění chodí pro velké bláto v dřevěnkách, které nechávají stát před radnicí.

Byla města, kde chytří páni radní z královské podpory dokázali i něco grošíků ušetřit. Když ti kutnohorští, roku 1445 přemýšleli, jaký trest by si zasloužil jeden z měšťanů zvaný Mikuláš Vornatus za to, že různé nemravnosti páše, jeden z radních dostal skvělý nápad. Ať Mikuláš přiváže šňůru ke klášterním dveřím a se zbytkem provazu obejde svůj dům a zahradu. Tak dlouhou část ulice pak na své náklady nechá vydláždit. Nemám ani tušení, jak daleko od kláštera bydlel a jestli ho tento trest z jeho „nemravností" vyléčil.

Dláždilo se kvůli vodě

My skočíme zpět do Hradce, a to až do století devatenáctého. Roku 1818 bylo rozhodnuto, že dlážděním bude pokryto celé město a ne jen jeho hlavní části. V té době dost časté povodně totiž způsobovaly vymílání cest, které se tak stávaly, zvlášť v noci, nebezpečnými.
Ulic bylo mnoho, proto toto vylepšení trvalo docela dlouho. Při dalších záplavách roku 1846, kdy nepřetržitě pršelo už druhý měsíc, se práce na čas odložily a Hradec šel procesí ke kostelu sv. Václava požádat o lepší počasí. Jestli jim patron země České vyhověl, nevím. Ale asi ano, protože jednou přeci pršet určitě přestalo.

V Hradci byl jediný vápeník

Dalším dnešním řemeslem jsou vápeníci. Jak je jistě logické, tito řemeslníci se mohli uživit pouze tam, kde bylo naleziště vápna. Právě z tohoto důvodu se v polovině šestnáctého století v okolí našeho města vyskytoval jen jediný vápeník a o tom píše pan Teplý, že byl nevalný. Jestli to bylo kvalitou vápna a nebo vápeníka, už nespecifikuje. Bylo rozhodnuto, že se k nám bude vápno dovážet. Spotřeba byla veliká, protože za doby posledních pánů z Hradce a prvních Slavatů se stavělo mnoho. A tak se v letech 1568 – 1659 jako zdroj tohoto stavebního materiálu naskytla Chýnovská jeskyně. Později přibyla Hluboká, Hořice a Sudkův důl.

Ale jelikož je každé dovozové zboží právě o tu dopravu dražší, Hradečtí se nevzdávali a hledali nějaké to naleziště doma. Toho pochopitelně dokázali někteří filutové zneužít. V roce 1585, kde se vzali, tu se vzali, přišli do města nějací muži s virgulí a tvrdili o sobě, že dokáží vápno najít. Záloha na odměnu činila 36 grošů, což nebylo až tak moc. Ale když je ruka otevřená… A tak se rozhodli zámeckého pána napálit ještě jednou a namluvili mu, že se náklady poněkud zvýšily. Tentokrát inkasovali za druhý nepovedený pokus celé dvě  kopy grošů.

Cihly byly stále potřeba

Lepší to bylo s cihelnami. Tyto výrobny důležitého stavebního materiálu bychom jistě našli ve všech městech. Dodnes máme po nich památky v pojmenování městských čtvrtí. Praha však v tomto tvoří výjimku. Na místě, kde bylo soustředěno větší množství cihelen a vápenic, stojí nyní Národní divadlo. Cihláři tu dostali svá privilegia v roce 1310. Aby se předešlo zmatkům při prodávání cihelných výrobků, sešli se roku 1482 konšelé tří měst Pražských a rozhodli o cenách. Sto cihel dlaždících a zdicích se bude prodávat po 8 groších českých. Za sto cihel krycích se zaplatí 12 grošů.
Když už jsme u těch výrobků, krom „sprostých" dlaždicích cihel tu byly už zmíněné zdící a jako třetí druh cihly pokrývací. Ty se dále rozdělovaly na tašky, kůrky, jeptišky a mnichy. Tato krytina se vyráběla na oblých prkénkách, proto vypadaly jako půlkruh.

Tak, jako byl nedostatek vápna, nebylo to až tak slavné ani s cihlářskou hlínou. Přímo u města nebyla dost vazná a tak už v 15. století byla postavena lepší v Lodhéřově. Podle všeho prosperovala celkem obstojně. Nad oběma měl odborný dozor jistý Martin cihlář a z obou odvádí roku 1588 zdících cihel 58500.
Oproti Praze bylo u nás levněji. Tisíc cihel byl po 23 groších. Stavitelské snahy pánů z Hradce, zvláště pak Adama II., byly pro cihláře a vlastně všechny řemeslníky stavebního zaměření požehnáním. Když se roku 1591 rozhodl Adam postavit naší slavnou a krásnou rotundu, poslal Martin na stavbu 81 000 zdících cihel. A stejně to bylo málo. Ještě se muselo přikoupit 38 000 kusů v Lišově. A to vypomáhala cihelnice i v Lásenici.

Aby cihelné stavby nebyly křivé a aby cihly dobře seděly, musely být pochopitelně všechny stejně velké. Aby tomu tak bylo, vyrobil hradecký stolař Samuel dřevěné formy, každou po dvou krejcarech.
Později (na konci 17. století) byly ve městě cihelny dvě. Přesné místo ale už asi nezjistíme. Takže na konec dnešního dílu taková malá hádanka. Podle pana archiváře Teplého: Městská stávala nad rybníkem, kudy se od bašty kráčí ku svaté Trojici. A panská byla někde u obory.
Pozn.: Gotha – město v Durynsku, které světu dalo gothajský salám
Slavatů dům – nynější Kolovratský palác
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Z. Winter – Kulturní obraz českých měst; Z. Winter – Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století; F. A. Šubert – Z českého jihu

Marcela Handlová