Na 28. března připadá v České republice Den učitelů, který připomíná narození Jana Amose Komenského, Učitele národů. Pro toto povolání musí mít člověk tu správnou náturu i motivaci, bez níž se nepustí ani do studia. Život v učitelské rodině může mnohé ovlivnit.Jitka Vyhlídkováz Jindřichova Hradce se této profesi věnuje již 28 let, učitelkou byla i její maminka Marie Šimonová a nyní pomyslné rodinné žezlo přebírají její děti Petra Hejlová a Robert Vyhlídka.

Co bylo tím prvotním impulzem k tomu, že jste si za své povolání vybrala učitelství? Ovlivnilo vás nějak, že učitelkou byla vaše maminka?

Určitě mě to ovlivnilo. Když člověk odmala žije v učitelském prostředí. To bylo takovým tím úplně prvním impulzem. Pak mě ale jistě ovlivnili i moji učitelé, kteří mě učili. Pro mě to byla třeba paní učitelka Marie Jirsová z 2. základní školy, která nádherně vyprávěla dějepis, takže i ze mě je dějepisec.

Nepřemýšlela jste někdy o něčem jiném? Co bystě dělala, kdybyste neučila?

Každý asi přemýšlí o něčem jiném, ale tohle zvítězilo. Ale kdybych neučila, asi bych se věnovala překladatelství, nebo bych mohla možná dělat průvodkyni. Ale to není to, co mě baví tady ve škole. To by bylo třeba někdy na důchod.

Co tedy teď učíte?

Učím na druhém stupni dějepis a němčinu. Původně jsem vystudovala dějepis a ruštinu, později jsem studovala ještě němčinu, a protože ještě dělám výchovného poradce na naší škole, dělala jsem ještě kurz výchovného poradenství.

Který z těch předmětů máte nejraději?

Asi dějepis, vyprávět dětem historii, to je ono. Musí se to podat jako pohádka, my i hrajeme. Rozhodně ne stát před tabulí a povídat, to je to nejhorší. Člověk do toho musí dát trochu herectví, aby se žáci vcítili do postav.

Co vás na vaší profesi nejvíc baví?

Asi to, že před sebou vidíte ty děti vyrůstat. Poslední třídu, kterou mám jako třídní, učím od čtvrté třídy a teď už jsou to deváťáci. Takže za tu dobu vidíte, jak se z těch malých dětí stávají mladí lidé, kteří už jsou připravení jít na střední školy. A to je vlastně to, kvůli čemu to dělám, že člověk těm dětem něco ze sebe dá a oni to potom táhnou dál.

Kdybyste měla srovnat žáky ze svých začátků a ty nynější, jsou tam nějaké rozdíly?

Dnes jsou děti určitě otevřenější, nebojí se říct vlastní názor, ale na druhé straně se jim musí dát mantinely, odkud kam mohou. Protože když se jim nenastaví, tak si nic nedělají z autorit, musejí se to teprve naučit. Dřív měly děti jistě větší respekt z učitelů. A myslím, že i rodiče dřív brali učitele mnohem vážněji než dnes.

Změnil se za tu dobu třeba i váš přístup k žákům a výuce?

Samozřejmě, že nové věci musím nějak vstřebat, říci si, jak je budu učit, ale jinak by se dalo tak trochu říct, že je to rutina. Ale v každé třídě se musí pracovat jinak, na každou platí něco jiného. To se člověk musí naučit odhadnout.

Co na vaši volbu povolání říkala vaše maminka?

Moc se jí to nelíbilo. Vždycky mi říkala, abych se na ní podívala, jak vypadá, když přijde ze školy, že já budu totéž. Tehdy jsem jí samozřejmě říkala, že ne, že budu jiná, budu to dělat jinak a určitě mě to učení tolik neovlivní. Ale jestli se mi to opravdu daří, to už teď musejí posoudit jiní. Ale asi kdyby člověk necítil úspěch, tak tohle povolání určitě dělat nemůže.

A co vaše děti, jak vím, také se vrhly na dráhu pedagogů.

Ano. Mám dceru Petru a syna Roberta. Oba se k tomu dostali asi spíš přese mne než přes babičku. Ona již takříkajíc dosluhovala, když oni dva vyrůstali. Ale zase když byli nemocní, tak chodili za ní. Se mnou se zase od malička účastnili všech akcí, které se týkaly školy. Kromě jiného se mnou jezdili třeba na lyžařské výcviky, protože jsem také lyžařský instruktor. Takže se dá říct, že ve škole byli od malička. Petra je zaměřená výtvarně, syn zase na tělocvik.

Petra Jouzová

Na prvním stupni je základ naučit děti číst, psát a počítat

Jindřichův Hradec - Marie Šimonová pochází z Jarošova nad Nežárkou a její volbu povolání ovlivnila školní léta na tamní málotřídce.

„V první a druhé třídě jsme měli pana řídícího, který byl velice přísný. A když jsme nastoupili do třetí třídy, přišla mladá paní učitelka Eliášová, která byla velice oblíbená. A já si řekla, že budu také učit děti," vzpomíná na moment, kdy se rozhodla pro budoucí povolání.

Absolvovala pedagogickou školu v Českých Budějovicích a jejím prvním působištěm se stala škola v Člunku.

„Když jsem dostudovala, každý dostal umístěnku ve svém okrese. V Člunku jsem byla rok, pak jsem měsíc učila v Dobré Vodě, další měsíc v Lodhéřově a pokračovala jsem v Nové Bystřici," vypočítává školy, kde jako mladá začínající učitelka působila.

Po svatbě učila rok ještě v Roseči a pak přišla mateřská dovolená. Po ní nastoupila do málotřídky v Dolním Skrýchově a po jejím uzavření učila až do roku 1974 v jindřichohradecké 2. základní škole.

„Pak se otevřela 4. základní škola na Vajgaru, kam jsem přešla a zůstala tam do roku 1996, tedy až do důchodu," doplnila výčet svých kantorských působišť.

Ani poté však nezůstávala s rukama složenýma v klíně a už jako důchodkyně učila například dva roky v Deštné a posléze ještě pomáhala všude tam, kde bylo na záskok zapotřebí učitelku.

„Od malička jsem měla ráda malé děti a práce s nimi se mi líbila. Učila jsme celý život na prvním stupni. Myslím si, že náročnost je pořád stejná. Stále děti musíte hlavně naučit číst, psát a počítat. To je základ. Vůbec nejtěžší však bylo, aby děti z domova uměly poslouchat," míní Marie Šimonová.

Doplňuje, že na vesnici byly děti poněkud jiné než ve městě: „Když jsem měla čtyři oddělení v málotřídce, starší žáci museli pomáhat těm menším. To by ani jinak nešlo. Taky si tolik vzájemně neubližovali. Na vsi se všichni lidé znali, a když nějaký žák něco provedl, rodiče byli rádi, že se to dozvěděli."

Na závěr dodává, že je pyšná na to, že její dcera Jitka i vnučka Petra jsou rovněž učitelky. „Máme si tak stále o čem povídat, rozebírat a podobně," dodala.

Lenka Novotná